Časté téma našich debat: My starší jsme diskriminováni v práci, nikdo o nás nestojí, mladí nás válcují svým zběsilým pracovním tempem a schopnostmi se prosadit. Podívejme se však na to z druhé stránky. Vždyť my jim to sami umožňujeme!
Čím dál více personalistů dochází k poznání, že ideální pracovní kolektiv je ten, ve kterém jsou zastoupení lidé různých typů a různého věku. Příklad? Redakce magazínu, kterou bude tvořit šest třicetiletých ambiciozních mladíků, nebude fungovat, protože se všichni pohádají, který z nich pojede na reportáž do New Yorku. Redakce, ve které bude šedesátník, který procestoval svět, maminka s malým dítětem, výborný analytik, který nejraději dumá v archivu a mladý dobrodruh, bude fungovat skvěle. Dobrodruh vyrazí za dobrodružstvím a ti ostatní si budou vážit toho, že se nemusí štrachat na druhý konec světa. Když si uvědomíme, že každý z nás je něčím výjimečný a tudíž pro firmu prospěšný, je vyhráno. Mladí úspěšní dravci jsou zpravidla úspěšní proto, že se naučili takzvanou rétoriku v zaměstnání. To je věc, kterou starší generaci nikdo neučil. Ale nikdy není pozdě začít.
Pro začátek si stačí zapamatovat tři zásady. V zaměstnání nebo při ucházení se o něj nikdy nepoužívejme následující tři slova: „problém, musíte a asi“.
Všimněte si, ti úspěšní a mladí říkají místo slova „problém“ slovo „výzva“. To druhé slovo, „musíš nebo musíte“, vyvolává negativní dojem, pocit, že se nad ostatní vyvyšujeme, že chceme mít poslední slovo. A výraz „asi“, ten bychom si měli zakázat stejně jako „vlastně, snad, trochu, docela“ a jim podobné. „Když jdeme na pracovní pohovor nebo mluvíme s nadřízeným či obchodním partnerem, vyvarujme se formulací, které zmírňují naše výroky,“ upozorňuje Karin Hertzer, autorka úspěšné knihy Rétorika v zaměstnání. „Nejhorší jsou spojení: Jsem docela dobrý. Nevím, zda vás to zajímá. Nevím, zda ten nápad není hloupý. Jen jsem chtěl...“ vysvětluje.
Kam se podělo sebevědomí?
„Právě starší uchazeči o práci často podobné zjemňující výrazy používají a pak to vypadá, jako by byli nejistí a nevěřili si,“ říká Jaroslava Klapalová, která pracovala pro několik personálních agentur. „Je to vidět už u čtyřicátníků a čím jde o vyšší věkovou kategorii, tím je to častější. Přitom co se týká zkušenostní nebo praktických schopností, často by mladé uchazeče doslova převálcovali. Jenže přijdou na pohovor nepřipravení, neupraveni, působí jako tety či strejcové, kteří nevědí, co říct,“ vysvětluje.
Zásady odbornice na rétoriku Karin Hertzer jsou následující.
Místo „to nejde“ říkejme „zkusím najít možnost. Místo „to neumím“ říkejme „s tím jsem se zatím nesetkal, to je zajímavé, zjistím to, budu se tím hned zabývat.“ Nepoužívejme nekonkrétní věty typu „mělo by se udělat“, ale jasně formulujme „já chci udělat“ nebo „udělám“.
Počítejme s tím, že při pracovním pohovoru zřejmě budete muset odpovídat na otázky: Co vás láká na této pozici? Čeho byste chtěli dosáhnout v příštích pěti letech? Co budete dělat, když se rozhodneme pro jiného uchazeče? Za žádnou cenu při přijímacím pohovoru nesmí z našich úst vyletět věta: "Jde mi hlavně o to přečkat pár let do penze. Potřebuju si přivydělat k důchodu, doma se nudím, chci prostě mezi lidi. Jo, slečinko, co já vím, co bude za pět let." Ano, vypadá to přehnaně, ale toto jsou skutečné věty, se kterými se personalisté při pracovních pohovorech s uchazeči o práci setkávají.
Zkuste si takový pohovor předem připravit doma s partnerem, s kamarádem, s přítelkyní, s vnoučetem, zkrátka s někým, komu věříte, že vás upozorní na to, jak působíte. Klidně si napište předem věty, kterými byste odpověděli na následující otázky: Vaše silné a slabé stránky? Co se vám líbí na této pracovní pozici? Co byste nám o sobě řekl?
Kdo je připraven, není zaskočen. Věřte, že mladší ročníkům práce nepadá do klína sama. Jen většina mladých pochopila, že vše je třeba umět prodat, i když mnozí třeba ani ve skutečnosti nemají prodávat co.