V letech 1949 až 1954 ve velkém množství ti, které komunistické soudy z celé země poslali za mříže třeba za protistátní činnost či nezdařený útěk přes železnou oponu. Ve věznici v Zámrsku skončili i studenti a mladíci odsouzení ve dvou litomyšlských monstrprocesech v říjnu 1950 známých pod názvy Stříteský a spol. a takzvaní „Jánošíci z Budislavi“, což byla odbojová skupina mladých lidí na venkově na Litomyšlsku.
Jedním z nejmladších odsouzeným v procesu Stříteský a spol., kde komunističtí soudci ve Smetanově domě v Litomyšli poslali za mříže osm mladistvých, byl dnes pětaosmdesátiletý Jiří Kopřiva z Litomyšle. Dostal dva roky nepodmíněně. Na seznamu příchozích v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku dostal číslo 1009. Po mnoha letech viděl i dokumenty, kolik si za jeden den ve věznici vydělal, a také, kolik státu za „převýchovu“ dlužil. „Za to, že mne zavřeli, hlídali a opatrovali, dlužím komunistickému režimu dodnes asi dvacet tisíc,“ usmívá se bývalý vězeň.
Do Zámrsku Jiří Kopřiva zamířil spolu s dalšími odsouzenými z věznice v Chrudimi, ale už po dvou týdnech už musel do krajské věznice v Hradci Králové. A to za narušování morálky ostatních vězňů. Důvody trestu byly vlastně malicherné. Jiří Kopřiva přišel do Zámrsku v době, kdy ve věznici nebylo pro velký počet vězňů dost postelí. Vždy večer si museli snést z půdy slamníky a na těch spali. „Jednou jsem dostal úklid chodeb, a než jsem práci skončil, nestihl jsem si slamník snést a půda už byla zamčená. Když jsem zabouchal na dveře a dožadoval se slamníku, ozvalo se: Drž hubu, buď rád, že vůbec můžeš chrápat. Vyspal jsem se na zemi, ale ráno při nástupu jsem žádal o slyšení u velitele ústavu. Tomu jsem si asi před stovkou lidí stěžoval, že jsem nebyl odsouzen k žádnému tvrdému loži a že mám nárok na lůžko. To byl jeden z důvodů, proč mne šoupli do Hradce. Stěžoval jsem si na více věcí, třeba, že chodím spát až po desáté a budí nás už ve tři v noci na škrábání brambor. Že máme nárok se vyspat,“ vzpomíná Jiří Kopřiva.
„Bylo mi tehdy osmnáct, myslel jsem, jaký jsem hrdina, když si stěžuji, ale byl jsem spíše naivní trouba. Když jsem se pak s několika dalšími vyděděnci na Štědrý den roku 1950 z Hradce do Zámrsku vrátil, kluci mi řekli, ať raději držím klapačku, že stejně nic nezměním.“
A opravdu. Když rodiče Jiřího Kopřivy po polovině odseděného trestu žádali pro svého syna podmínečné propuštění, krajský prokurátor jejich žádost striktně zamítl pro jeho „drzé a vyzývavé chování před soudem v Litomyšli. On sám si ale tehdy z dvouletého kriminálu moc nedělal. „Byli jsme kluci, měli jsme sice ideály, za které jsme seděli, ale téměř žádnou odpovědnost. Nejvíce potrestaní byli naši rodiče. Má maminka se asi za mne trochu i styděla. V malém městě se neřeší, že sedíte třeba za své názory. Prostě jste v kriminálu a tím to hasne,“ říká Jiří Kopřiva.
Političtí mladiství vězni však podle něho drželi pospolu. „Seděli jsme spolu u oběda a večeří. Velitelem ústavu byl poručík Alois Richter, kterého dodnes považuji za slušného člověka. Také někteří dozorci, většinou chlapi před důchodem, co sloužili ve věznicích dlouhá léta, byli k nám politickým vězňům shovívavější. Bylo prý mezi nimi i pár takových, kteří odešli ze Zámrsku právě proto, že tam začala být převaha politických vězňů. Asi si takovou službu u vězeňské stráže nepředstavovali,“ říká Jiří Kopřiva.
Také na rozdíl od věznic pro dospělé na Borech či v Mírově nebo třeba v lágrech uranových dolů na Jáchymovsku nebo Příbrami byl Zámrsk „fešácký“ kriminál. „Bylo tam celkem slušné ubytování, i když na ložnicích bylo až pětatřicet lidí. Každý měl svou postel a noční stolek, měnilo se pravidelně prádlo. Když nám mámy poslaly svetr nebo ponožky, mohli jsme je nosit.
Jednou za měsíc jsme mohli mít návštěvu nebo dostat dopis či balíček,“ říká Jiří Kopřiva a dodává, že do Zámrsku za ním jezdil na návštěvu bratr a otec. „Maminka za mnou ale po první návštěvě v Hradci, kde nás dělilo dvojité sklo a síť a ještě na nás dohlížel bachař, už jezdit do takového prostředí odmítala,“ vzpomíná. Mohl srovnávat s hradeckým vězením. V Zámrsku byla jídelna, strava do talířů, a k jídlu někdy byl i řízek. „Dnes se směji, když se někde teď objeví slepičí mor, kolem běhají veterináři v oblecích a vymlátí se slepice v okruhu mnoha kilometrů. Když na našem hospodářství v Zámrsku začaly chcípat slepice, měli jsme posvícení. Slepice byly na oběd v různých úpravách – pečené, na paprice a já už nevím, jak. Skoro denně. A nikdo neonemocněl, nikdo si nestěžoval. Snad jen kuchaři, že musejí pořád škubat peří, směje se bývalý mladistvý politický vězeň.
Mnozí z politických vězňů s dlouhými tresty byli nakonec podmíněně propuštěni nebo mohli domů při amnestii. Byli i takoví, kterým se zkrátil trest bez jakéhokoliv soudního rozhodnutí. „Prostě si dotyčného zavolali do kanceláře, řekli mu, že zítra může jít domů, ať ráno odevzdá věci a přijde si pro papír, že může opustit věznici. Samozřejmě se nikdo neptal, proč mu trest skončil. Byl rád, že jde domů. Já jsem si ale odseděl celé dva roky a pár dnů po příchodu domů jsem rukoval na vojnu. Až do roku 1990 jsem neviděl svůj rozsudek. Pak se objevil záhadně mezi dokumenty v litomyšlském gymnáziu, jehož někteří žáci, včetně mě figurovali v případu Stříteský a spol.,“ říká Jiří Kopřiva. Ten krátce po rekonstrukci monstrprocesu Stříteský a spol., které jako představení přivezli do Litomyšle loni na podzim studenti pražské právnické fakulty Karlovy univerzity, získal dvě rozměrné fotografie z věznice v Zámrsku, kde jsou tváře řady mladistvých odsouzených.
„Poslali mi to z Prahy, jestli někoho na snímku poznám. Ale je to sedmašedesát let, už si toho moc nepamatuji. A také kluci, s kterými jsem seděl a s nimiž se stále občas setkáváme třeba v Praze, si na nikoho z těch lidí nepamatují. Snímky byly asi pořízené dříve, než jsme tam v padesátém roce přišli,“ prohlíží si fotografie Jiří Kopřiva. Na jednom ze snímků je i orchestr ústavu v Zámrsku, složený z vězňů.
Pozounovou sekci v něm vedl dnes pětaosmdesátiletý Miroslav Matějka z Květné u Poličky. Ovšem narodil se v Morašicích. „V rodině kulaka. Měli jsme osmnáct hektarů polností, byli jsme takzvaní venkovští boháči. Tatínkův druhý bratránek byl starý legionář, který prošel celou legionářskou anabází až do Vladivostoku a od něj jsem kolikrát slyšel, co je bolševismus za režim. Takže nebylo divu, že jsem komunisty neměl rád už jako kluk,“ říká Miroslav Matějka. Od sedmi let se učil na housle, poté ho zaujal pozoun. „Hráli jsme v Morašicích od podzimu do jara spíše lidovky, později i na tancovačkách a při studiích jsem hrál v litomyšlském gymnazijním orchestru, který vedl ředitel. Dostal jsem se s ním až do krajské soutěže tvořivosti mládeže v Pardubicích a tam s námi soutěžil i orchestr z ústavu v Zámrsku. Tehdy by mne nikdy nenapadlo, že za rok budu sedět v jejich řadách a budu s nimi hrát,“ usmívá se bývalý chovanec, který se díky věznění dostal také ke swingu, který je dodnes jeho nejoblíbenějším stylem hudby.
Zajímavostí orchestru v Zámrsku bylo, že velmi mnoho jeho členů se naučilo hrát na různé hudební nástroje až v ústavu. Velitel Zámrsku Alois Richter se pak před nadřízenými chlubil, jak hudba převychovává zkaženou mládež. Jednou jsme hráli až v Praze na Pankráci představitelům Nejvyššího soudu jako důkaz, co chovanci díky převýchově dokážou. V Zámrsku fungoval i velký recitační soubor. Recitoval sice ty komunistické bláboly, ale to provedení a nasazení všech jeho členů bylo úžasné,“ usmívá se Miroslav Matějka.
V době, kdy „páchal protistátní činnost“, mu bylo šestnáct a sedmnáct let. „Odmítli jsme vítězný Únor třeba tím, že jsme se nezúčastnili tehdejší generální stávky, i když kantoři se přidali. Nejlepší student. Naše gymnázium začala sledovat státní policie. Když přišel na celoškolní shromáždění v rýsovně osmnáctiletý svazák v modré košili a začal říkat našemu řediteli „soudruhu“, dupali jsme a pískali na protest. I když náš ředitel byl tehdy velký přítel Zdeňka Nejedlého - říkali jsme mu Rudý dědek - a ředitel se s ním vždy v Litomyšli rád ukazoval. Protestovali jsme třeba i tím, že jsme si koupili Rudé právo, a stáli jsme na něm na náměstí, abychom dali najevo, že s tím, co tyto noviny píší, nesouhlasíme. Účastnili jsme se plakátovacích akcí a protestovali jsme proti zrušení Junáka,“ vypočítává Miroslav Matějka.
Pak jednoho dne, těsně před maturitou, vtrhli do jeho třídy na gymnáziu dva komunističtí pohlaváři. „Byli oblečení jako tajní gestapáci, opičili se po gestapácích oblečením i chováním. A začaly výslechy,“ říká Miroslav Matějka. Nakonec někteří studenti stanuli mezi obviněnými v jednom z nejhorších monstrprocesů v kraji s takzvanou skupinou ATA. Skupinu vytvořili ale sami vyšetřovatelé, někteří souzení lidé se do konání monstrprocesu ve Smetanově domě ani neznali. Oblíbeného rektora Piaristické koleje Františka Stříteského, ochránce studentů, udělali šéfem této skupiny. V Zámrsku dělal písaře, ale také uklízečku v kanceláři. „Luxoval jsem, uklízel prach, a běžnou agendu. Hledali mezi námi nejvzdělanějšího chovance, jak nám říkali. Mne z litomyšlského gymnázia vyhodili kvůli vyšetřování v den maturity, takže školu jsem měl dodělanou, jen bez závěrečných zkoušek. Díky té práci jsem se dostal k soudním a vyšetřovacím spisům a dobře jsem věděl, kdo z nových přírůstků třeba práskal ve vyšetřovací vazbě. V ústavu jsme si pak na takového člověka dávali pozor a nepouštěli jsme ho do těch našich debat, co jsme vedli,“ usmívá se Miroslav Matějka, který si v Zámrsku odseděl dvacet měsíců z tříletého trestu za velezradu. Ale nestěžuje si.
„Při monstrprocesu padaly opravdu neúměrně vysoké tresty. Moji kamarádi, kteří byli starší, dostali za stejné činy jako já třeba osmnáct nebo dvacet let. Právník, který mi byl přidělen, proto při procesu kolem mne prošel a jen sykl, že mám být rád, jak jsem dopadl, a neodvolávat se. Jediný z obhájců doporučil svým třem klientům, aby se odvolali. Vrchní soud jim pak rozsudky změnil jen na dva, tři a čtyři roky. Tím sama komunistická justice připustila, že v litomyšlských monstrprocesech padaly opravdu nesmyslně vysoké tresty. Dokonce řada samotných komunistických pohlavárů říkala, že tyto procesy spíše jejich věci uškodily, než by jim pomohly. Ač jsme zažili i takové fanatické baby, které na nás při cestě od soudu do věznice v Litomyšli plivaly a křičely, ať nás oběsí,“ říká Miroslav Matějka, který nakonec dostudoval v Poděbradech zemědělskou střední školu a postupně se vypracoval do vedení v několika státních statcích a je už 27 let předsedou okresního mysliveckého spolku ve Svitavách. „Mám na kontě třeba přes sto ulovených divokých prasat. Zabil jsem i 150 kilo těžkého kňoura a dalšího, který na mne zaútočil. Střelil jsem ho na vzdálenost pěti kroků, a kdybych to neudělal, neseděli bychom dnes tady,“ směje se Miroslav Matějka.
Věznice pro mladistvé v Zámrsku vznikla jako Ústav pro mladistvé poté, co vláda po válce rozhodla, že odsouzení do 18 let už nesmějí vykonávat trest ve Valdicích s dospělými vězni. Stát hledal vhodný konfiskát a našel ho v zámečku v Zámrsku. Prvních 90 chovanců a 23 dospělých vězňů přišlo do Zámrsku v listopadu roku 1947. Nejprve za obecné trestné činy, po únoru 1948 přicházeli stále více do Zámrsku středoškolští studenti a mladí lidé z celé republiky za protistátní činnost, většinou účast na letákových akcích proti KSČ a další přečiny. Nejhoršími delikty byly v letech 1948 až 1954 ilegální přechody státních hranic na Západ a členství v ilegálních skupinách. Počet vězňů s odsouzených za protistátní činnost v těchto letech v Zámrsku převýšil nad „běžnými“ vězni. V roce 1953 se jeho název změnil na Ústav nápravného zařízení ministerstva vnitra pro mladistvé, vedený jako trestnice č. 4. A od roku 1954 v něm končili i dospělí vězni, odsouzení za kriminální činy. Na přelomu let 1959 a 1960 stát ústav zrušil a zbylé vězně přemístil jinam. Zámek převzal státní oblastní archiv, který tu sídlí dodnes. Dnes jsou veškeré materiály o věznici v Zámrsku už dvanáct let uloženy v Národním archivu v Praze jako součást materiálů všech věznic z období po roce 1948. Zdroj: Vedoucí Oddělení správy archivních fondů a sbírek v Zámrsku Jiří Kuba v publikaci Zámrsk 1349-1999, kterou archiv sídlící v Zámrsku připravil pro výročí obce v r. 1999.
Petr Broulík