Moje babička s dědečkem byli narozeni na počátku minulého století.
Vzali se, postavili dům ve Veselí nad Lužnicí a během let 1931 až 1933 se jim narodily tři děti.
Moje maminka byla prostřední.
O drobotinu se starala moje prababička, protože rodinu živila mlékárna. Měli prodejnu s vchodem v rohu domu, které se vždy říkalo krám. Majitelé kraviček brzy ráno přiváželi v konvích mléko, dědeček ho zpracovával, odstřeďoval a babička v krámě prodávala.
Protože děda byl vyučený cukrář, snil o své vlastní cukrárně.
Jenže v době hospodářské krize se těžko podnikalo a dědeček si byl vědom, že lidé na vesnici mají jiné myšlenky, než chodit do cukrárny.
Do toho přišla druhá světová válka. V roce 1943 nejmladší syn umřel na zápal plic a rodina to velice těžce nesla.
Babička si přála další dítě a do roka měli chlapečky hned dva.
Válka skončila, dědeček doufal v lepší budoucí život a prosperitu živnosti a rozhodl se splnit si svůj sen.
Půjčil si peníze a koupil v Děčíně bytový dům na frekventované ulici. Do jednoho z horních bytů se rodina nastěhovala. V přízemí dědeček zřídil vysněnou cukrárnu s vlastní cukrářskou výrobnou, kterou vybavil stroji a pomalu rozšiřoval sortiment. V rodinné firmičce se každý rodinný člen snažil pomáhat. Babička ve výrobě, starší dcery v prodejně. Cukrárna se ujala, byla hodně navštěvovaná a prosperovala díky pracovitosti i obchodnímu duchu, protože dědeček pro firmu dýchal. Například neváhal cukrárnu otevřít, když skončilo večerní promítání v kině naproti a lákal zákazníky na zmrzlinu. Potrpěl si na kvalitu vyráběného zboží a vždy s úsměvem obsluhoval zákazníky, k čemuž vedl i obě starší dcery za pultem. Dědeček měl kromě firmy a rodiny i spoustu zájmů. Volný čas nejvíce rozděloval mezi malé syny, hraní divadla a malování obrazů.
Radostná léta rodiny živnostníka překazil rok 1948. Po komunistickém puči došlo ke znárodnění firmy. Rodině byl zabaven veškerý majetek a živnost zrušena. Mohli jen zůstat v bytě a platit nájem. Moje babička raději i s malými synky odešla zpět do Veselí nad Lužnicí k mamince, kde v bývalém krámu zařídila klukům pokoj. Má prababička s malými hošíky pomáhala, aby babička mohla nastoupit do práce, protože dědeček se zpět k rodině nenastěhoval. Zůstal v Děčíně s nejstarší dcerou, která se mezitím vdala. Ztráta cukrárny ho natolik zdeptala, že hledal útěchu ve vztahu s jinou ženou, s kterou si pořídil další dítě. Ani to nepomohlo a proto se rozhodl v roce 1954 ukončit svůj život. Já jsem se narodila až půl roku poté, tak jsem svého dědečka nepoznala. Mé mamince až do smrti připomínal tatínka jeho malý akvarel listů s kaštany, který jí namaloval v roce 1947 k patnáctinám.
Foto z r.1947 z archívu mé sestřenice - Cukrárna - moje patnáctiletá maminka má pod bílou zástěrkou tmavou halenku, ale mohli byste ji snadno poznat sami, vždyť jsem jí strašně podobná :-)
