Pětasedmdesátiletý Milan, bývalý řidič z povolání, mizerně vidí na dálku, téměř neslyší na levé ucho a má počínající Parkinsonovu nemoc. Jeho obvodní lékařka jej s hrůzou pozorovala z okna své ordinace, vedle které Milan bydlí, kterak nakládá do auta spoustu tašek a někam vyráží. Byl podvečer, sníh, tma, silnice namrzaly. "Váš muž stále řídí?" ptala se pak Milanovy ženy. "Řídí, ale jezdí sám. Já bych s ním do auta nevlezla, vždyť je hluchý, slepý a třesou se mu ruce," odvětila dotyčná. Od té doby uplynul rok. Milan přestal k obvodní lékařce chodit, pro léky mu chodí jeho žena. Odmítá tam vkročit, protože se obává, že by mu dotyčná doktorka nařídila, aby se podrobil zkoušce, zda je schopen auto řídit. A ví, že by neprošel. "Policajti mě zatím nestavěli. Jestli mě zastaví a budou chtít potvrzení, že jsem schopen řídit, nějak to s nimi ukecám nebo zaplatím pokutu. Zavřít mě za to asi nezavřou. Představa, že by mi nějaký doktor nebo úředník zakázal řídit, je strašná. To už bych byl úplně na nic, dědek, nemohoucí stařec," vysvětluje.
Podobně se chová hodně starších mužů. Muži totiž chodí k lékařům jen, když je jim opravdu nejhůř. Jít jen tak na kontrolu a ještě s možností, že přijdou o řidičský průkaz? Vyloučeno.
Obavy jsou přitom mnohdy přehnané. Zákon není tak přísný, jak si mnohdy senioři myslí. Skutečnosti je taková, že mají absolvovat prohlídky v souvislosti s dosažením věku šedesát, pětašedesát a osmašedesát let a pak, ve věku nad sedmdesát každé dva roky. Jestliže lékař pacienta zná, chodí k němu pravidelně a mají k sobě důvěru, je možné se domluvit na možnostech, jak zůstat řidičem a přitom se chovat podle toho, co zdravotní stav dovoluje.
"Existují možnosti, že například starší řidič dostane podmínku, že smí řídit jen s brýlemi, nebo že smí jezdit jen v okruhu čtyřicet kilometrů kolem svého bydliště a podobně," vysvětluje dopravní psycholog Michal Walter. Za dopravními psychology posílají seniory praktičtí lékaři, pokud si nejsou jistí, jaké řidičské schopnosti dotyční mají. Někdy se senior řidič jeví v dobré fyzické kondici, ale lékaři se zdá, že je zmatený, roztržitý. To také nejsou vlastnosti za volant ideální. Jindy je senior v perfektní kondici psychické, ale špatně vidí nebo slyší. Co je horší? Těžko říct, malér hrozí v každém případě.
"Senioři samozřejmě dobrovolně nepřicházejí, většinou je na dopravně psychologické vyšetření posílá praktický lékař," vysvětluje psycholog. Na něm pak je, aby lékaři doporučil, jaký typ omezení je pro seniora nejvhodnější.
"Dá se najít kompromis, například takový, že senior nemá povoleno jezdit na dálnici, ale může například řídit po určité jedné trase v okolí bydliště, po níž se nutně potřebuje přepravovat k lékaři," upřesňuje Michal Walter.
Tady je zkušenost z jedné ostravské rodiny. Stanislav má sedmdesát osm let. Autem jezdí výhradně na velký nákup do nedalekého hypermarketu a do nedaleké polikliniky, kde má své lékaře i lékárnu. Nedělá mu to problém, za volantem se cítí být jistý, všichni v rodině ho považovali za zkušeného řidiče a chlubili se tím, jak je ve svém věku aktivní a skvělý. Nedávno došlo ke změně. Stanislav se rozhodl, že navštíví kamaráda, který žije na druhém konci Ostravy. Vypravil se autem do centra. Jenže to vypadá jinak, než když v něm byl autem před dvěma roky. Nové nákupní středisko změnilo systém dopravy, při sjezdu z mostů do centra se teď auta řadí jinak než dříve. Tam, kde se jezdilo, jsou zákazy a podobně. Stanislav zpanikařil. Nevěděl, do kterého pruhu se v dopravní špičce zařadit a boural. Narazil do jiného vozu. Nikomu se nic nestalo, škoda nebyla velká, ale rodina se rozhodla, že už ho za volant nepustí. "Chovají se ke mně najednou jako bych byl bezmocný stařík," říká. "Když boural vnuk, řeklo se, že je zbrklý. Když jednou na parkovišti dcera nabrala jiné auto, řeklo se, že měla smůlu. Když jsem jiné auto ťuknul já, řekli se, že jsem už starý, nepoužitelný a zabavili mi klíčky. A lékařka mi rovnou řekla, že mi už potvrzení o způsobilosti řídit nedá," zlobí se.
Je připravený žádat o vyšetření, protože je přesvědčen, že se ukáže, že řídit je schopný. Tvrdí, že měl prostě smůlu, ale jinak, že jezdí ohleduplněji a lépe než mnozí mladí řidiči.
V tom dopravní psychologové i policisté souhlasí. Říkají, že senioři jezdí opatrně a většinou za volantem nejsou nebezpeční. Málokdy se stává, že by způsobili nehodu, protože by jeli rychle či agresivně. Naopak, častěji jsou oběťmi nehod, protože nezareagují dost rychle na blížící se nebezpečí. Problémem jsou pomalejší reakce, horší vidění do stran. Protože periferní vidění se věkem zhoršuje, s tím nic nenaděláme. Mít však strach z návštěvy lékaře a psychologa je zbytečné, protože mnohdy senioři vůbec netuší, že existují různé možnosti, jak se přizpůsobit svému zdravotnímu stavu a přitom přesto řidičem zůstat.
