Důvody bývají různé. Rodiče zemřou nebo si prostě život zkomplikovali tak, že se nejsou schopni o dítě postarat. Například berou drogy nebo mají jinou závislost a dítě jim bylo odebráno. Nebo ho prostě nechtěli, nestarali se o něj, dali ho do dětského domova. V takových případech sociální pracovníci nejdříve zjišťují, zda v rodině není někdo schopný a ochotný se o dítě postarat. Vzít si ho domů, normálně ho vychovávat. A velmi často v tuto kritickou chvíli nastupují prarodiče.
„Dítě se pochopitelně cítí lépe ve vlastní rodině, která ho přijímá, než v neznámém prostředí. Často k takových případům dochází, když se dítě narodí nezletilé matce, ale i v případech, kdy se rodiče nechtějí nebo nedokáží o dítě starat. Mnohdy pak prarodiče nastupují takzvaně automaticky,“ uvedla Pavlína Křepská, která pěstounským rodinám radí a pomáhá.
Každopádně se však jedná o výraznou životní změnu. Prošla jí například padesátiletá Ivana z Ostravska. „Dcera otěhotněla s takovým podivným individuem, který ji přivedl k drogám. Když porodila dceru, utekla za ním do Holandska. Jednoho dne nám prostě zavolala, že holčička je doma sama, ať tam zajedeme,“ vypráví. Vnučku si vzala do své péče. Přes tři roky trvalo, než vše vyřídili, nakonec se dítěte jeho rodiče zřekli a Ivana se se svou dcerou vůbec nestýká. „Prý žije v Americe, ale už nejsme v kontaktu ani přes Facebook, zrušila si ho. Bylo to celé pro mě velké zklamání a doslova jsem zasvětila život tomu, aby se vnučka měla dobře, abych ji vychovala. Jenže je to čím dál náročnější. Je živá, aktivní, já mám určité zdravotní problémy a mám obavu, jak to budu zvládat, až mi bude třeba šedesát. Mému muži už šedesát je. Je skvělý děda, vnučku neustále bere na výlety, do společnosti, ale vidím na něm, že je unavený a že má obavy z budoucnosti. Taky si říkáme, že to finančně nezvládneme, až bude holka chodit na střední školu, případně na vysokou,“ vypráví Ivana.
Je jí teprve padesát, ale do podobných situací se dostávají i lidé výrazně starší. Jsou případy, kdy si do péče vzali vnouče sedmdesátníci. Najednou se střetnou se světem dětí či puberťáků. Na jedné straně se jim otevřou nové obzory, na druhé mají pocit, že takzvaně nestíhají. Například Centrum náhradní rodinné péče s názvem Domov a rodina v Semilech proto pořádalo počítačové kurzy určené speciálně pro pěstouny starších ročníků, především pro prarodiče, kteří pečují o svá vnoučata. Aby byli takzvaně v obraze a získali dovednosti, které jsou pro děti samozřejmostí. „Kurzy vznikly z popudu samotných pěstounů, kteří si uvědomili, že bez znalosti práce s počítačem nebudou svým vnoučatům, o které se starají, rozumět,“ uvedla pracovnice centra Kateřina Nosková.
Vzít si ve vyšším věku do pěstounské péče vnouče nebo dokonce více vnoučat je velmi zásadní rozhodnutí, které navždy změní zbytek života.
Na jedné straně je to obdivuhodná, ale také přirozená reakce. To dítě je naše krev, za nic přece nemůže, přece nedopustíme, aby bylo v dětském domově nebo se dostalo do cizí rodiny. Kdo jiný by se měl postarat než babička a děda?
Na straně druhé po čase zákonitě přijde šok, stresující situace, pocit, že nestíháme, nezvládáme.
„Ve čtrnácti začal vnuk neuvěřitelně lumpačit. Chodil za školu, kouřil, neustále jen koukal do počítače, přestal se mnou mluvit,“ vypráví paní Naďa, která měla vnuka v péči od jeho pěti let až do jeho dospělosti. Jeho matka zemřela, otec se znovu oženil, macecha se o dítě nestarala, tak si ho do péče vzala babička. „Vlastně jsem se obětovala, skončil tím můj osobní život. Veškeré peníze šly na vnuka. Nelituju, ale vděku jsem se od něj nedočkala. V osmnácti se ode mě odstěhoval, odjel do ciziny. Prý se mu nevede špatně, občas zavolá, občas mi pošle dárek. Ale když procházel pubertou, uvědomila jsem si, jak jsem si zkomplikovala život. Moje vrstevnice chodily na výstavy, na výlety, mnohé říkaly, že si konečně ve věku kolem šedesátky užívají život. Já škudlila každou korunu a hledala v noci kluka po sídlišti,“ shrnuje Naďa.
Prarodiče, kteří se odhodlají vzít si vnouče do péče, na rozdíl od nepříbuzných pěstounů neprocházejí složitými pschologickými testy a kurzy. Bere se to tak, že příbuzný se prostě o vnuka postará lépe. Může a nemusí to tak být. Někdy se ukáže, že prarodiče nemají síly, že prostě vhodnými kandidáty na pěstounství nejsou.
Každopádně se jedná o jedny z nejkomplikovanějších situací, které v rodinách nastávají. A s tím, jak se mnohé mladé rodiny rozpadají a mnozí mladí lidé přistupují k výchově dětí ne zrovna zodpovědně, jich přibývá. Babička a děda se tak často stávají záchranou a jen díky nim dítě neprožije dětství v dětském domově nebo u cizích lidí.
