Každý občas po něčem touží. Někdo po něčem touží stále, někdo jen výjimečně. Může to být nový dům, auto, šaty, dovolená, jazykový kurz, láska, kolo, nový rybářský prut, zkrátka cokoli. Čím je člověk starší, tím zpravidla více nad svými tužbami přemítá, přemýšlí, zda není zbytečné si to či ono koupit. Vyšší věk totiž zpravidla přináší poznání, že nejen věcmi živ je člověk, ale také znamená nutnost nad každou útratou počítat více, než když člověk ještě pracoval a mohl si více dopřát.
Existují dvě cesty, jak se s přáními a touhami vypořádat. Jedna je ta, kterou volí lidé, kteří říkají: Já už nic nepotřebuji, všechno mám, to je pro mě zbytečné. Druhá je ta, kterou volí lidé, kteří si dovedou dělat malé radosti. Zdánlivě obyčejné, zbytečné, nevýznamné, ať už jde o skutky nebo nákupy. Tak jistě, existuje i třetí cesta, která se týká těch, kteří jsou na tom dobře a mohou si dovolit koupit vše, po čem zatouží. Ale těch je, jak známo, výrazně málo. A právě ti se časem často přehoupnou do první skupiny a znaveni tou přemírou možností nakonec začnou říkat: Ale vždyť já všechno mám nic nepotřebuju.
Nejzajímavější je tedy ta druhá skupina lidí, mistři v dodávání malých radostí. Například osmasedmdesátiletá Věra z Ostravska má se svou osmdesátiletou kamarádkou rituál, že si každý měsíc dopřejí něco příjemného a vzájemně se informují, o co šlo. Vypadá to v praxi tak, že Věra telefonuje Marii a hlásí: „Koupila jsem si dnes ponožky.“
Marie na to: „Jak vypadají?“
Věra: „Jsou domácí, měkoučké, chlupaté a zepředu vypadají jako čumáček kočky.“
Marie: „No tak v těch se budeš ve špitále skvěle vyjímat.“
Věra. „Budou mé nejoblíbenější. Čímž tě pověřuji dozorem nad tím, aby mě v nich odvezli i do krematoria.“
Marie: „Neboj, dohlédnu na to. A ty dohlédni, aby mě odvezli s nalakovanými nehty. Příští měsíc se chystám koupit si nový lak, asi rudě červený.“
Takto tyto dvě přítelkyně už léta žertují. Lidé, kteří je znají, je obdivují pro jejich smysl pro humor, šarm, chuť do života. Přitom obě dámy mají za sebou těžký život. Přišly o muže, jedna přišla při nehodě i o dítě, sama se dodnes potýká s následky zranění. Mají malou penzi, velkou část jí dávají na náklady spojené s bydlením. Přesto působí optimisticky. Říkají, že je to tím, že se naučily dělat si malé radosti. Mladým nebo dobře zaopatřeným lidem může připadat neuvěřitelné, že se někdo měsíc těší na to, až si koupí lak na nehty nebo knížku nebo ponožky, ale ony to tak mají. Dají si vždy na měsíc nějaký cíl a na něj se těší. Je to tak trochu legrace, ale zároveň zajímavá ukázka toho, že život si jde zpříjemňovat různými způsoby.
Psycholog Martin Seligman je autorem knihy Naučený optimismus a propagátorem teorie, že optimistickému myšlení se lidé mohou naučit. Za jednu z cest považuje právě tu, kdy si člověk umí dělat drobné radosti.
„Štěstí je časté zažívání pozitivních emocí, jako je radost, vzrušení, spokojenost v kombinaci s hlubšími pocity, jako je smysl a účel života. Zahrnuje také pozitivní mentální nastavní a optimistické vyhlídky do budoucna. Není to neměnný charakterový rys, ale stav, na kterém můžeme pracovat,“ uvádí. Také říká, že štěstí je schopnost vyrovnat se s těžkostmi. Pro někoho, kdo v životě nepotřebuje nakupovat věci, může takový pocit vyvolat setkání se zajímavým člověkem, zajímavá kulturní akce či knížka nebo výlet do přírody. Pro někoho, kdo je více materialisticky založen, to může být koupení si něčeho. Když se dostane do situace, že na to nemá, může být nešťastný, naštvaný. A právě proto je dobré naučit se dělat si radost z maličkostí.
„Dříve jsem bývala zhýčkaná a pocit štěstí by ve mně vyvolala luxusní kabelka či boty. Nyní, když si v penzi utrácet nemůžu dovolit, mi dělá radost, když si koupím pěkný notýsek a tužku nebo si dopřeju posezení v kavárně u malého dortíku. To, co jsem dříve brala jako samozřejmé, jsou dnes radosti, které mi zpříjemňují život,“ říká třiasedmdesátiletá Kateřina z Prahy.
Jistě, někdo může říct, že spojovat pocit štěstí s tím, že si někdo koupí fusekle nebo spořádá dort, je mrzké a nízké. Že podstata štěstí by měla spočívat v mnohem složitějších prožitcích, než je nakupování drobností. Jenže, mnohdy právě lidé, kteří se upínají k takzvaným vysokým cílům a odmítají běžné, zdánlivě hloupé součásti života, bývají frustrovaní, pesimisticky naladění, smutní. Není to samozřejmě pravidlo, neznamená to, že nalakování si nehtů novou barvičkou znamená lepší život.
Nicméně Martin Seligman, který je jedním z nejuznávanějších psychologů, i jeho následovníci tvrdí, že lidé kteří si umí radovat z toho, co jiným připadá jako zbytečná malichernost, jsou zpravidla více v pohodě, než ti druzí. Takže, když přijde smutek, beznaděj a pocit, že dobře v životě už bylo, neuškodí si vzpomenout na to, že těšení se na zdánlivě malinkatou hloupost může dny udělat hezčími.
