Může za to jednoznačně Ikča. Potkal jsem totiž úplně náhodou Slávka Iknera, svého kamaráda z mládí, kterému jsme všichni říkali "Ikča". Hlavně jsme jezdili spolu na vodu. Samozřejmě jsme si museli hned zajít na pivo. Pokec se protáhl na několik hodin. A bylo to nějakého vzpomínání. Na to pádlování sami tichou podvečerní řekou, veselé sjíždění jezů a šlajsen za bujarého povzbuzování party na břehu. Táboření pod stanem, vaření v kotlíku, posezení na zahrádce hospůdky nad řekou. Romantika volnosti a léta, až jdou slzy do očí. No, prostě nakonec jsme se shodli na tom, že nic nám nebrání si zase na vodu po letech na pár dní vyjet. V našem věku už samozřejmě od nás nemůže nikdo čekat trhání rekordů, ale tak piánko po proudu to dáme.
Ikča je organizátor od pánaboha, a tak taky se vrhnul do plánování a zařizování. Nechal jsem to úplně na něm a dodělal si zatím zbytek překladu, abych to odevzdal agentuře, nemusel už na to myslet a volno si užil.
Tak jsme se skutečně jednoho dne sešli na nádraží jako kdysi s loďákama, což jsou lodní pytle. Ale bez lodě. Tu jsem, podle instrukcí Ikči, nechal doma.
„Proč jsem nemohl vzít náš raftík? Na zahradě jsem ho nafoukl. Je dobře udržovaný, v naprostém pořádku.“
„Jenomže nemá homologaci.“
„Co to je?“
„Takovej štítek, že splňuje bezpečnostní normy.“
„A to někdo kontroluje?“
„Tak to by ses divil.“
Z nádraží naše kroky vedly do vodáckého střediska. Ve vlaku mi Ikča vysvětlil, že v tomto období je splouvání tohoto úseku řeky povoleno pouze organizovaným skupinám s certifikovaným vodáckým průvodcem.
Zahlásili jsme se u recepční a teď sedíme v klimatizované, prosklené recepci s výhledem na řeku v pohodlných křeslech, čekáme na průvodce a těšíme se.
Nečekáme dlouho, už se k nám odněkud hrne mládenec a podává ruku.
„Vítám vás, já jsem David a pojedu s váma. Nejezdíte často? Nevadí, všechno vám vysvětlím. Nejdřív dáme do kupy vybavení. Pojďte za mnou do přípravny a ukažte, co máte.“
V přípravně vybalujeme loďáky. David v tom řádí jak Černá ruka.
„Helmy bez homologace, vesty mají propadlý atest, spacák nesplňuje hygienické normy. Nůž podle zákona o zbraních nemůžete mít na společenské akci. Splouvání řeky je zařazeno mezi společenské akce. Kvůli dotacím. Určitě nebudete potřebovat kotlík a ešusy. Nikde na trase se nesmí rozdělávat oheň. Čutory jsou nehygienické, bude k dispozici balená voda.“
„A když si budu chtít nabrat vodu ze studánky?“ zeptal se Ikča. Vtipu platícího klienta je třeba se zasmát. David se krátce zasmál.
„Nebo rum?“ zažertoval Ikča.
Tady David zvážněl: „Tak na to bacha, pánové. Na řeku nemůžete pod vlivem alkoholu, ani jiných návykových látek. Kdybyste něco nadýchali, přijdu o práci. Nehledě na to, že dostanete pokutu vy, já i agentura. Tak to mi slibte, že v tomhle vám můžu věřit. Můžu?“
Dost neochotně jsme mu to slíbili. Dost neochotně. Já jsem si všiml, že recepční tam má v prosklené lednici i plechovky gambáče a úplně jsem viděl, jak se po vytažení z lednice taková studená plechovka orosí.
„Nevadí, co je potřeba, vám půjčíme. Můžeme na školení. Pojďte do zasedačky. Představím vám zbytek skupiny.“
V zasedačce se poznáváme se zbytkem skupiny. Kluk s holkou, asi kolem dvaceti. Normálně jsou skupiny tak dvanáctičlenné. Ale u začátečníků, mezi které jsme byli navzdory tolika splutím českých řek zařazeni, to neplatí.
Od slunečného odpoledne nás odřezávají spouštěné černé rolety. To kvůli projektoru.
„Budeme se snažit školení zkrátit na minimum, co ukládá zákon. Nechceme vás tu dusit zbytečně dlouho. Samozřejmě dostanete pití, kdo chce, i kávu, Každou půlhodinu budeme dělat krátkou přestávku.“ To řekla slečna z recepce, která teď přišla našemu průvodci na pomoc se školením. „Dějiny vodáctví a typy vodních toků jen tak prolítneme. Techniku projíždění jezů stejně bude vysvětlovat David až na místě, tak podrobněji se podíváme až na zásady první pomoci, protože z nich bude především váš závěrečný test.“
Na školení jsme byli seznámeni nejen s první pomocí a bezpečnostními předpisy. Poslední hodinu a půl nám vysvětlili pravidla, která se musí dodržovat. Nepamatuji se na všechno. Tak jenom namátkou. Třeba je zakázáno hlasitě kontaktovat ostatní vodáky. Především zjišťovat, odkud jsou, odkud a kam jedou. Odporuje to ochraně osobních údajů a může to být obchodní tajemství některé vodácké agentury. Pozor na poznámky směrem k vodákům opačného pohlaví, aby nedošlo k verbálnímu sexuálnímu obtěžování. Při fotografování si dát pozor, aby se do záběru nedostala nějaká osoba, pokud předem nezískáme její písemný souhlas. Také snímkům architektury je třeba se vyhnout. Bývá chráněna autorskými právy. Je zakázáno přirážet ke břehu a vstupovat na něj. Jedná se o soukromé pozemky. Pouze na místech označených značkou. Na vodě je zakázáno zpívat, chovat se hlučně, kouřit, telefonovat bez handsfree a samozřejmě pít alkohol. Lodě musí být za snížené viditelnosti označeny červeným a modrým světlem a vodák reflexní vestou. Při kontrole se vodák musí podrobit dechové zkoušce, předložit ke kontrole vodáckou výstroj, osobní doklady, doklad o absolvování školení, o zaplacení splutí, povinného vodáckého pojištění a rekreačního poplatku. Také je nutné uschovat pro kontrolu finančního úřadu účtenky za mýtné ze soukromých jezů. Na vodáckém tábořišti se musí vodák s osobními doklady hlásit na recepci a je mu přiděleno místo na stan s elektrickou přípojkou, připojkou na internet i přípojkou na kabelovou televizi. Nikde jinde se stan stavět nesmí. Kotvící šňůry muzí být označeny schválenými reflexními prvky. V areálu je zákaz používání otevřeného ohně. Mimo kuřárnu u hlavní budovy. Od 22:00 se důsledně dodržuje noční klid. Při noční cestě na WC je povinná svítilna se svítivostí min. 500lm a reflexní vesta. Používat se smí pouze chodníček se žlutým pruhem na betonu.
Ráno vyjíždějí lodě podle pořadí, určeného při příjezdu v recepci. Číslo je pořadí, písmeno je označení mola.
Omlouvám se, že si všechna pravidla nepamatuji i když jsem jejich soupis na osmi stránkách A4 podepsal, že je znám a budu je dodržovat.
Asi už teď vás hodně zajímá, jak náš vodácký výlet nakonec dopadl.
Tak tedy už po tom školení to na nás s Ikčou nějak všecho padlo. V recepci vodácké agentury jsme si u slečny školitelky, která zase byla recepční, zaplatili stornopoplatek a koupili si zásobu vychlazených gambáčů. Pak jsme si hodili loďáky se svými věcmi na ramena a vydali se do nedalekého lesa. Ani jsme nevěděli pořádně, kam chceme jít a co tam dělat. Jen se nám v žádném případě nechtělo domů. Cestou jsme bez rozpaků minuli a ignorovali ceduli se zákazem vstupu do lesa.
Teď už jsme po večeři, kterou jsme si uklohnili na ohni a olizovali se pak až za ušima. Sedíme zalezlí do svých nehygienických spacáků opřeni o kmeny stromů, mlčky koukáme do plamenů a krásně si smrdíme dýmem ohně z borového dřeva. Popíjíme pivo z plechovky.
Přerušil jsem ticho: „Tý, Ikčo,“
„Hm.“ Ikča hodil vajgla do ohně. „Co je?“
„Ty, Ikčo, fakt bys nebyl teď radši na tý vodě?“
„V takový pakárně? Seš blbej?“
Alespoň, že ten Ikča je i po skoro padesáti letech furt stejnej.
