Pod slovem skanzen si každý představí lidové stavby staré nanejvýš několik staletí. Archeologický skanzen patřící Oblastnímu muzeu v Lounech ale míří o dost dál – nejstarší stavba v Březně pochází ze čtvrtého tisíciletí před počátkem našeho letopočtu, nejmladší z 9. století našeho letopočtu. Expozice pod širým nebem tedy pokrývá časový úsek přibližně pěti tisíciletí. Pokud si tuto propast věků nedokážete představit, tak je to ještě o něco delší doba než ta, která dělí stavbu první egyptské pyramidy od stavby Mezinárodní kosmické stanice.
Současníci menhirů
Přinejmenším stejně dlouhou dobu bylo osídleno i místo v ohbí Ohře západně od Loun – nejedna "tisíciletá říše" by tedy mohla této dnes bezejmenné osadě závidět. Příčinou byly dobré podmínky v této lokalitě. Krajina tu odedávna vynikala úrodností, dostatkem vody a současně i snadnou dostupností po vodní cestě. Po řece přicházelo zboží a občas také vlny nových obyvatel, někdy v dobrém jindy ve zlém. Díky tomu zde mohli archeologové v jednom místě zkoumat památky celé řady kultur od mladší doby kamenné až po staré Slovany. Všechny objekty ve skanzenu (s výjimkou jediného) byly postaveny podle místních nálezů.
Možná právě tato řeka je také důvodem proč na Lounsku stojí pravděpodobně jediné české menhiry. Jejich nejbližší kolegové se totiž tyčí na sever odtud v povodí Labe, jehož je Ohře přítokem. A Labe ústí do moří, jejichž pobřeží opět lemují menhiry a další megalitické stavby. Nelze proto vyloučit, že právě vodní cesta zde dovolila jejich tajemným stavitelům a současně i odvážným mořeplavcům proniknout asi nejdál do vnitrozemí evropského kontinentu.
Který z objektů v Březnu by mohl být připsán právě době vztyčování českých menhirů, však zatím přesně říci nejde, protože se je dosud nepodařilo datovat (a někteří archeologové dokonce ani nevěří, že to jsou skutečné menhiry). Protože však západoevropské megality spadají do období přibližně od 5. do 2. tisíciletí př. n. l., pak nejvážnějším kandidátem je největší stavba březenského skanzenu: dlouhý dům pocházející z doby přibližně 4000 let př. n. l. a náležející kultuře s tzv. vypíchanou keramikou. Přísný vědec asi nebude souhlasit, ale romantický laik si tu představu může dovolit: možná právě mezi jeho kůly žili lidé, kteří přinejmenším slyšeli o těch, kdo menhiry staví...
Tajemná rampa s kostrami
S touto záhadou snad souvisí i nejpodivnější objekt, který archeologové v okolí Března našli. Několik set metrů dlouhá kůlová palisáda vedla k řece a přitom se vyznačovala přesnou astronomickou orientací. Uvnitř se našly lidské kostry. Podivná rampa nejspíš byla součástí nějakého kultu, jehož přesnou podobu si můžeme jen domýšlet. Odcházely po této cestě duše mrtvých zpět k vodě a po ní do vzdálené pravlasti? Šlo o oběti pro říční bohy?
Rampa sice zrekonstruována nebyla (nacházela se několik set metrů od dnešního skanzenu), i tak ale v obnovených pravěkých objektech může návštěvník dosyta popouštět uzdu své fantazii. Dlouhý dům z mladší doby kamenné patrně sloužil ke společnému bydlení většího společenství (podobně jako je tomu dodnes u některých tichomořských národů), zatímco pozdější germánské nebo slovanské chatrče už mají poněkud intimnější charakter. V některých chýších je i vnitřní vybavení, například ohniště, kameny na mletí obilí, lůžka nebo přípravky na tkaní látek. V areálu skanzenu se nachází také kryté zásobní jámy, keramická pec, záhonky s rostlinami, které pěstovali někdejší obyvatelé. Nikde nechybí tabulka s popiskem a většinou není daleko ani průvodce, který vysvětlí, co k čemu sloužilo.
Vědcům ovšem nešlo jen o atraktivní expozici. Při stavbě objektu si archeologové vyzkoušeli dávné technologické postupy a ověřili své hypotézy v praxi. V keramické peci se skutečně vypalovaly nádoby, v zásobních jamách sledovalo, jak dlouho úroda vydrží, v dlouhém domě dokonce několik lidí žilo po celou zimu, aby zjistili, jak jde takový objekt vytopit.
Popravdě řečeno, představa je to sice romantická, ale ne na dlouho. Když se z Března vrátíte ke svým koupelnám a kuchyňským linkám, tak vám asi nezbude než přiznat, že jakýsi pokrok přece jen existuje.
Jan A. Novák
