Pětasedmdesátiletá Hana se celý rok děsí, kdy zase přijde ten den. Přichází zpravidla už v zimě. Dcera ji pozve na oběd, hýčká ji dobrým pitím, Haně je od začátku jasné, proč, a čeká, až padne ta otázka: Mami, že nám letos v červenci pohlídáš Bublinku, kdybychom jeli zase na dva týdny k moři? „Bublinka je kříženec nevím, čeho, je milá, akorát poněkud veliká a veselá. Když mě minule potáhla, letěla jsem po hlavě po chodníku. Skončilo to naštěstí jen odřeninami. Prostě tak velkého silného psa nezvládám. To, že s ní jdu třikrát denně ven, je pro mě utrpení, pokaždé mám hrůzu, že mi zdrhne, že se mi vytrhne i s vodítkem. Navíc pak celé noci kňučí a já nespím. Ona za to nemůže, není na mě moc zvyklá, je jí smutno.
Zkrátka, mladí si užijí u moře, ale já jsem za ty dva týdny hlídání vyřízená a zralá na pobyt v lázních,“ vypráví Hana. Zároveň nechce dceři komplikovat život, snaží se jí pomoci. „Bublina by v hotelu pro psy byla ještě více smutná, navíc to stojí hodně peněz. Snažím se pomoct, ale je to pro mě náročné,“ podotýká Hana.
Do podobné situace se dostává o prázdninách řada seniorů. S tím, jak jsou české domácnosti zamořeny psy, kočkami a dalšími domácími mazlíky všeho druhu, každý rok v létě vyvstává u tisíců lidí problém: kam s nimi, když chceme jet na dovolenou? Veterináři mají jasno v tom, že každá změna prostředí je pro zvíře stresující. Pro některé více, pro jiné méně, záleží na povaze a způsobu soužití s majitelem. Dát ho tedy k někomu, koho aspoň trochu zná, s kým bývá v kontaktu, se jeví jako to nejlepší řešení. A tím někým velmi často bývají prarodiče.
„Jsou doma, nemají co dělat, ale přesto naše dva psy nechtějí hlídat,“ stěžuje si čtyřicetiletá Martina, majitelka dvou pudlíků. Každé jaro začíná v její rodině složité vyjednávání, zda v době, kdy s dětmi a partnerem vyrazí do Alp a poté na Jadran, pudlíky převezmou její rodiče. Letos to skončilo hádkou, protože rodiče oznámili, že se ve stejnou dobu chystají na výlet do Prahy. „Udělali mi to schválně, aby nemuseli hlídat. Nechápu, proč mi tak komplikují život,“ stěžuje si Martina.
Její rodiče to vidí jinak. Říkají, že psy nikdy neměli, mít nechtějí a to, že si je mladí pořídili, je přece čistě jejich věc. „My jim od začátku říkali, že psy nechceme, že je nebudeme hlídat. Je snad něco zavrženíhodného na tom, že člověk nechce mít v bytě dva psy?“ říkají. Někdo říká, že to přehánějí, že by prostě dceři a její rodině měli pomoct umožnit prožít dovolenou. Někdo jim naopak fandí, protože si nenechají diktovat co mají dělat a co ne. „To, že jsem v penzi, přece neznamená, že musím dělat něco, co je mi nepříjemné, jen proto, že si dcera myslí, že bych jí tím usnadnila život,“ podotýká Martinina máma.
Protože podobných neshod kvůli letnímu hlídání zvířat je v mnoha rodinách hodně, zařízení, které ubytovávají psy a kočky, přibývá. Psí hotely zažívají v Česku přímo boom. Například Jana Tošnarová z Brna založila ten svůj už v roce 1988, tedy v době, kdy ještě vůbec běžné nebyly a běžné nebylo ani takové soukromé podnikání. Stále prosperuje, stále je o její služby zájem.
„V létě je zájem obrovský. Nyní se snažím mít na starost nejvýše deset psů najednou, ale lidé mě často přemlouvají, ať přijmu i další. Už jsem hlídala i další zvířata, kočky, fretky, papoušky, ale ubytovala jsem už třeba i ovci a prase,“ vypráví. Říká, že většina psů je první dny v psím hotelu ve stresu, byť se tam o ně starají, jak nejlépe to jde. Zkrátka, je jim smutno, mají strach, že je jejich milovaný člověk opustil. A právě na to si často stěžují lidé, kteří jsou žádáni o to, aby zvířata hlídali svým příbuzným.
„Jednou jsem svolil, že si v létě vezmu kočku své vnučky. Nejdříve mě podrápala, pak mi rozervala záclonu a pak zalezla pod skříň. Byla tam půl dne a já měl strach, že se jí něco stalo. Pak vylezla, ale naše soužití nebylo dobré. Byli jsme si nesympatičtí od první chvíle a já ji nakonec na noc zavíral v kuchyni, protože jsem se bál, že mě v noci zase podrápe. Chtěl jsem vnučce, která v létě jela na jazykový kurz na Maltu, pomoct, ale vícekrát tu bestii hlídat nebudu,“ vypráví osmašedesátiletý Libor. Ještě bizarnější historku mu muž, kterého rodina požádala, jestli by jim nedocházel domů krmit malé prasátko. Řekli, že je hodné, že se jen potřebuje často mazlit. Odmítl. Představa, že se mazlí s čuníkem a prochází se s ním po jednom pražském sídlišti, ho vůbec nenadchla.
Když je třeba pohlídat zvíře, jsou prarodiče hýčkáni, oslavováni, upláceni, zkrátka žádaní. Majitelé zvířátek si však neuvědomují, že ne každý je musí milovat tak jako oni, že ne pro každého je péče o ně radostí. Může být i stresem. A nikdo není povinen se mu vystavovat jen proto, že se jeho děti či jiní příbuzení rozhodli jet k moři či jinam.
Letní potíže s hlídáním zvířat jsou jen důkazem toho, že při pořizování domácích mazlíčků je třeba myslet i na to, zda o ně bude mít kdo pečovat v případě, že se to majitelům nebude hodit nebo nebudou moct. Ale myslet si, že to automaticky bude babička či děda, a to jen proto, že jsou v penzi, tudíž mají takzvaně čas, je poněkud směšné. A mnohdy se to nevyplácí.
