Kdo se na svých toulkách Krkonošemi dostane nad město Vrchlabí, přes Dolní Dvůr do Strážného a pak ještě dál, může tu přespat nebo se posilnit na Hříběcí boudě.
Byla vůbec jednou z prvních horských stavení v Krkonoších. Pokud se v téhle boudě zastavíte v restauraci, můžete v jídelním lístku narazit na místní specialitu - vepřový steak Vlasty B.
A dozvíte se, že toto jídlo si tu prý dával v letech 1949 až 1950 s oblibou Vlasta Burian. Nuže, dejme si jej také, k tomu půllitr dobrého piva a propadněme se v čase o téměř sedmdesát let. Do roku 1949, kdy tu slavný komik ve svém těžkém období téměř rok nabíral nové síly do života.
V té době měl totiž Vlasta Burian v Praze zákaz činnosti. Nesměl hrát divadlo, nesměl točit filmy. Kvůli údajné kolaboraci s nacisty, kterou dnes historici vyvracejí.
Místo zamýšlených dvou měsíců strávil Burian na Hříběcí téměř rok
A tak přijal nabídku odejít na nějakou dobu do Krkonoš. Oficiálně tam na loukách pod Hříběcí boudou pásl krávy. Lidé však hlavně vzpomínali, že slavný komik bavil hosty Hříběcí boudy svými improvizovanými představeními.
Někteří místní neskrývají úžas. „Cože? Vlasta Burian tady pobýval a hrál? Mám na DVD všechny jeho filmy. Je to náš největší komik. Neznám lepšího,“ svěřuje se taxikář, který na Hříběcí boudu dovezl turisty z Vrchlabí.
Vlasta Burian přijel na Hříběcí boudu hned na jaře roku 1949 i se ženou a její sestrou. Jeden dva zamýšlené měsíce se pak protáhly na téměř celý rok.
Josef Mrázek byl prý hodný, a tak zřejmě moc Buriana do práce nehonil. S komikem se výborně bavil a pamětníci vzpomínali, že byli velcí kamarádi. „Jezdili do Strážného na podvozku starého německého auta, kterému chyběla karosérie. Seděli místo sedadel na bednách, pan Mrázek řídil a Burian řadil táhlem, které vyspravil dámským kombiné,“ popisuje horal Alfréd Pucher vzpomínky pamětníků, které v životě vyslechl.
Herec neměl rád dlouhé túry, raději posedával v konzumu
Lidé vzpomínají, že se Vlasta Burian sice toulal v okolí, ale delší túry neměl rád. Jeho oblíbenou trasou byla procházka z Hříběcí boudy do konzumu ve Strážném. A právě tehdejší prodavač v konzumu Jaroslav Polák se prý stal také iniciátorem zřejmě vůbec prvního představení Vlasty Buriana na Hříběcí boudě.
Píše o tom dvacet let starý článek z časopisu Krkonoše. „Jaroslav Polák se jednou opatrně Vlasty Buriana zeptal, jestli by nepomohl udělat něco ve Strážném pro děti. A Burian řekl: „Neboj, Jaroušku. To nějak uděláme,“ píše autorka Eliška Pilařová. Burian v tomto představení pro děti předvedl pásmo etud a skečů: zašíval si kabát, předvedl smuteční pochod i s celou kapelou. Děti se tehdy prý mohly zbláznit smíchy.
Pod Hříběcí boudou mají dodnes chalupy dvě dcery Josefa Mrázka. Starší z nich, Věra Hrušková, si pamatuje Vlastu Buriana na Hříběcí boudě ze svých dětských let. „Táta si zážitky s Vlastou Burianem nahrál na magnetofonový pásek. Ten však už dlouho není k nalezení,“ krčí rameny.
Josef Mrázek měl i řadu fotografií, na nichž byli hosté a personál Hříběcí boudy s Vlastou Burianem. „Ale táta to všechno rozdal. Zůstala nám možná jedna jediná,“ ukazuje Eva Juklová na starou fotografii, kterou právě našla v krabici fotek. Věra Hrušková si pamatuje i představení Buriana. „Bývaly při tom i zábavy, chodila jsem našim na takové akce pomáhat. Ale Vlastu Buriana jsme jako děti moc nezajímaly a on nás vlastně moc také ne. Ale pamatuji si, že si ze mě dělal legraci, že jsem malá,“ vzpomíná Věra Hrušková.
Hříběcí bouda funguje jako občerstvovací a ubytovací zařízení poutníků a turistů už přes sto třicet let. Vznikla však dříve, někdy na konci 17. století, a nejdříve patřila vrchnosti, která zde chovala hříbata. Právě odtud získala původní německý název Füllenbaude.
Boudu poničil požár
Protože ležela na počátku „staré slezské cesty“, která vedla už od 10. století přes hory i Sněžku, začala brzy poskytovat i pohostinské služby. V roce 1898 ji poničil požár a od té doby prošel objekt mnoha přestavbami. Dnes bouda patří Odborovému svazu železničářů Praha, který ji v roce 2006 zmodernizoval.
Hosté Hříběcí boudy si mohou užít různých známých krkonošských atrakcí v okolí, ale milovníci pěší turistiky pojmenovali jednu ze středně obtížných turistických tras právě Vycházková trasa Hříběcí a je značena na zastávkách a rozcestích siluetou hříběte. Tato trasa je okružní a měří 17 kilometrů. Začíná a končí u uzavřeného lomu pod Hříběcími Boudami, kde se těžil kvalitní krkonošský vápenec.
Trasa vystoupá z luk Hříběcích bud na Lahrovy Boudy, kde poutníka odmění dalekými rozhledy. Lze odsud vidět vrcholy západních Krkonoš, Ještěd, za Troskami mladoboleslavské komíny, téměř celé Podkrkonoší, masiv Černé hory a při zvlášť vydařených podmínkách i Podorlicko.
Uklidil do Krkonoš krále komiků sám Zápotocký?
O tom, jak se Burian na Hříběcí dostal, dnes kolují různé pověsti. Někteří lidé míní, že za jeho pobytem stál dokonce pozdější prezident Antonín Zápotocký, který se z pražských odborů znal s tehdejším lidovým správcem boudy Josefem Mrázkem.
„Tomu Zápotocký jednou řekl, že potřebují někam z Prahy uklidit Buriana. A děda Mrázek ho vzal na Hříběcí,“ tvrdí horal Alfréd Pucher, který znal Mrázka a vyslechl i řadu pamětníků.
Reálnější verzi nabízí ve svém dvacet let starém článku Causa Burian v časopise Krkonoše autorka Eliška Pilařová: „Jedním z pražských přátel Josefa Mrázka byl bratr Burianovy ženy. Komik na přelomu let 1948 a 1949 přišel z pracovního nasazení v severočeských dolech. Ven chodil jen v černých brýlích, byl zdrcený. Tehdy prý Mrázek nabídl rodině jeho ženy, že Buriana vezme na hory a dá ho do pořádku. Vlasta Burian si v Dolním Dvoře a ve Strážném léčil duši. Pásl krávy nebo jezdil starým studebakerem lidem pro kufry. Nejdřív hrál tetkám na silnici, ale snil o návratu na divadelní prkna. A to se mu tady zakrátko podařilo,“ píše Pilařová.
Komikova snídaně: žitná a chleba se sádlem
Někdejší prodavač konzumu ve Strážném Jaroslav Polák vzpomínal, že k němu Burian chodil skoro denně: „Zpočátku byl vážnější, ale po nějakém čase už to byl ten Vlasta Burian, jak ho známe z filmu. Nebyl na nějaké dlouhé túry po kopcích, ale z Hříběcí to do Strážného byla jeho oblíbená dopolední vycházka. Přicházel v devět. Měl už tady za pultem svou židli a jámu nalil žitnou. To bylo jeho – žitná s malinovou šťávou.“
K tomu si prý komik dal chleba se sádlem nebo pro něj Polák míval v lednici i šunku. „Herecké historky nevyprávěl, spíš anekdoty. Když se mu hodně stýskalo, začal o sportu, o fotbale, o tenisu. Nejraději ale mluvil o svých koních, zvlášť o svém běloušovi. A o svém psu.“
Burian mu prý občas v krámě i vypomohl. Třeba když přišla zákaznice a chtěla kameninový hrnek z horního regálu, Burian vyskočil a se slovy Nestarej se, Jaroušku, vzal štafle a vylezl pro hrnek. Když ho měl v ruce, pořádně ho proklepal a ještě ženě doporučil, co do něj dávat. „Lidi v krámě se kouleli smíchy,“ vzpomínal Polák.
Místo filmu, který nepřišel, bavil lidi sám
Mnoho pamětníků Burianova pobytu na Hříběcí už nežije. Přesto Alfrád Pucher letos objevil muže, který jako kluk viděl Buriana při vystoupení v hotelu U Zvonu v Dolním Dvoře. Je jím Bohumil Strnad: „Dříve místo hotelu byla jen hospoda se sálem, kde se promítaly i filmy. Jednou se ale stalo, že film nepřivezli včas. Otec někde sehnal Vlastu Buriana, a protože sám taky hrál divadlo, uspořádali spolu improvizovanou estrádu. Když pak film se zpožděním dovezli, lidi se už bavili tak, že žádné promítání nechtěli. Chtěli Buriana.“
Jedno představení Vlasty Buriana uspořádal Polák v hotelu Morava v Dolním Dvoře: „Nebyla tam jediná volná židle, lidi tam byli namačkaní, a co při vystoupení dělali, se nedá popsat. Pak mě za to na bezpečnosti zpérovali, ale nic hrozného z toho nebylo.“
Na podzim roku 1949 odjel Burian na návštěvu do Prahy, a když se vrátil na Hříběcí, byl jako vyměněný. „Přišel za mnou do krámu a povídá: Jaroušku, já budu zase hrát. Úplně omládl. Byl jsem se pak jednou na něj v Praze podívat, ale ani nebyl čas na povídání, bylo tam hrozně lidí,“ vzpomínal před dvaceti lety pro časopis Krkonoše Jaroslav Polák.
Když Burian z Hříběcí odešel, Mrázek musel taky
Mrázkova manželka, která dnes žije v domově důchodců, prý však na krále komiků moc ráda nevzpomíná. Její muž měl totiž po Burianově pobytu na Hříběcí manko. Mrázek prý mu totiž plnil, co mu na očích viděl. Platil za něj, občas i za jeho hosty – stal se Burianovým mecenášem. Brzy poté, co se Burian vrátil do Prahy, musel Mrázek v roce 1950 jako správce Hříběcí boudy skončit. Nikdy však už tento kout Krkonoš neopustil. Žil v chalupě blízko Hříběcí a na Buriana vzpomínal v dobrém. „Táta byl dobrák. Rozdal by i to, co neměl,“ shodují se Mrázkovy dcery.
Pucher tvrdí, že před lety našel místo, kde stávala stará dřevařská bouda, kam Burian chodil, když chtěl být sám:
„Děda Mrázek mi říkal, že stála na půl cesty k Husímu potoku. Burian tam prý často pobýval, odpočíval a přemýšlel. Našel jsem základy a jeden starý hajný mi potvrdil, že tam stála dřevařská bouda. Tak jsem tam pak seděl a přemýšlel o Burianovi. Byl to pro mě silný kontakt s minulostí. Uvažuji, že tam dám tabulku, která bude pocestné upozorňovat, že tam v době, kdy mu zřejmě moc do smíchu nebylo, sedával král českých komiků,“ říká horal a krkonošský správce.
Budoucí profesor vybíral pro slavného komika peníze do ošatky
Dnes už většina obyvatel Strážného, kteří pamatují Burianův pobyt, nežijí. Ovšem v Hradci Králové žije muž, který Burianova krkonošská čísla viděl na vlastní oči.
Neoficiální a spíše tajená představení tehdy zakázaného komika navštěvoval někdejší student vrchlabského gymnázia, dnes už jedenaosmdesátiletý Miloslav Kapras z Hradce Králové.
Tento pamětník čtyřicet let kantořil na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové, kde působil od roku 1990 jako vedoucí katedry tělesné výchovy.
„Říká se, že pamětníci tohoto Burianova období už vymírají. Tak se chci ještě podělit o své zážitky,“ říká muž, kterému slavný komik potřásl na Hříběcí boudě rukou. To byl však tehdy devatenáctiletý student vrchlabského gymnázia Miloslav Kapras ještě mladým členem Sokola a hrál na klarinet v jazzovém orchestru nazvaném zkratkou PNP. Tato „šifra“ oficiálně znamenala Pro naše pracující, ale studenti si ji pro sebe rádi a pro své blízké překládali trefněji: Polibte nám pr...! Kapela tehdy hrávala na různých plesích v Krkonoších.
Hříběcí bouda ležela na cestě k sokolské chatě Klínovka, kam mladí studenti jezdili na brigády a lyžovat. A právě při jedné sobotní cestě na chatu sokolové viděli poprvé improvizované neoficiální představení krále komiků Vlasty Buriana.
Bylo narváno, první skeče viděl zvenčí přes okno
„Tehdy ještě byla Hříběcí roubená dřevěná bouda. Dívali jsme se jen přes okno, protože jsme přišli pozdě a uvnitř bylo natřískáno. Na Burianova sobotní nebo nedělní večerní představení se totiž tehdy scházeli tehdejší národní správci asi sedmi okolních bud s rodinami,“ vzpomíná Miloslav Kapras, který nakonec několik Burianových kousků viděl.
„Na druhé představení, kdy jsme vyrazili na Hříběcí hned po vyučování, jsme se už dostali i dovnitř. Během produkce mně pak správce chaty pan Mrázek podal proutěnou ošatku na chleba. Řekl mi stručně, že Burian přišel o všechen majetek a zde pracuje jen za stravu a ubytování. A jestli bych mezi diváky nevybral nějaké peníze jako dobrovolné vstupné,“ pokračuje Kapras, „scházely se mince a papírové desetikoruny. Vybral jsem možná necelých sto korun. Když jsem ošatku dával zpět správci, řekl mi, ať ji Mistrovi předám sám za plentou.“
Burianova vystoupení začali hlídat estébáci
Miloslav Kapras za chvíli skutečně ošatku s vybranými penězi šel předat komikovi, který po válce přišel o vilu, divadlo i dobrou pověst a nakonec skončil i přes dvojí osvobození na několik měsíců ve vězení. Vlasta Burian si právě svlékal kazajku a přečesával se.
„Mistře, já jsem si dovolil tady přinést... Obecenstvo vám posílá...,“ koktal prý devatenáctiletý Miloslav Kapras.
„Tak to vám moc děkuji, řekl král komiků a podal mu ruku. To setkání s ním byl pro mne neuvěřitelný zážitek,“ vzpomíná.
Mladý hudebník chtěl vidět i další Burianova představení. Jenže jednou v sobotu jej s dalšími studenty kousek od Hříběcí boudy zastavili dva muži v civilu. „Vyšli zpoza keře a ptali se, kam jdeme. My jsme říkali, že jsme studenti a jdeme na Hříběcí na představení. A oni, že tam nemáme chodit, že se dnes nebude konat. Ptali jsme se proč a oni, že tam nahoře vykradli chatu a my bychom mohli poničit stopy. A že je oblast Hříběcí uzavřena. V tu chvíli nám došlo, že to jsou estébáci,“ uvádí Kapras.
Večer hrál Burian pantomimu, ve dne pásl a prý i dojil krávy
Jak taková vystoupení Vlasty Buriana na Hříběcí chatě vypadala? Bývalý profesor lékařské fakulty vzpomíná, že král komiků předváděl například pantomimu krejčího, kterého začne obtěžovat moucha. Burian ji chytí, poslouchá její bzukot, utrhá křidélka, zbaští a pokračuje v šití. Hostům rovněž předváděl své pověstné žonglování s češtinou, kterou předváděl s různými cizími - třeba anglickými nebo maďarskými - přízvuky.
O tom, že oficiálně Burian pásl na Hříběcí boudě krávy, věděl Kapras velmi dobře od svého otce. Ten pracoval v mlékárně v Podhůří u Vrchlabí, která dodávala mléko i turistickým chatám. „Otec odebíral v bandaskách dodávky mléka také z Hříběcí boudy. A několikrát se zmiňoval, že Burian tam pase krávy a že se dokonce někdy účastní i jejich dojení,“ vzpomíná.
Student pak viděl Buriana ještě jednou. Tentokrát v pražském Karlínském divadle až po roce 1950, kdy v Praze začal studovat na vysoké škole pedagogické. Burian už po přímluvě Jana Wericha mohl začít znovu vystupovat. Kapras si velmi dobře pamatuje scénu z představení Nebe na zemi, v níž Vlasta Burian odvážně satiricky řezal do tehdejších nových komunistických politiků.
Pověsíme nového mocnáře, nebo ho postavíme ke zdi?
Vlasta Burian účinkoval ve scéně s Rudolfem Cortézem, pod jevištěm Karel Vlach s orchestrem. Scéna přestavovala místnost s věšákem. Cortéz seděl na židli a za zadní oponou se ozval hluk. Pak vstoupil Vlasta Burian a v podpaží měl zabalený obraz.
„Právě se vracím z Matějské pouti a tady nesu nového mocnáře,“ řekl komik a obecenstvo se začalo smát, protože si dobře spojilo mocnáře s tehdejším prezidentem Klementem Gottwaldem. Burian si pak sundal z hlavy buřinku a zamířil k věšáku. „Tady pověsíme klobouček a tady nechte místo. Tam pověsíme čepičku,“ řízl ironicky do tehdejšího ministra spravedlnosti, později proslulého ministra národní obrany a Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky.
Provokativní výstup Vlasty Buriana se Kaprasovi navždy vryl do paměti. Burian začal hrát v Karlínském divadle brzy po svém návratu právě z Hříběcí boudy, ale zřejmě i kvůli podobným výstupům ho odtud v roce 1953 vyhodili.
Burianova krušná léta
Vlasta Burian si po válce hodně prožil. V prvních týdnech po osvobození slavný komik dokonce sdílel společnou celu s esesáky. Zasáhl však tehdejší ministr Jan Masaryk a nechal Vlastu Buriana propustit. Soud ho dvakrát osvobodil, ale po negativním ohlasu v tisku musel Burian na několik měsíců do vězení. Dostal pokutu půl milionu korun a přišel o svou vilu. Po propuštění z vězení nesměl obnovit své divadlo a stát mu zabavil prakticky veškerý majetek. Pět let nesměl vystupovat.Musel vykonávat tvrdou manuální práci, například pracoval jako vážný v severočeských dolech. Pak jako poslíček pracoval na horských chatách, kde jezdil s autem pro rekreanty ROH a v kuchyni pak škrábal brambory. Zdroj: wikipedia.
Petr Broulík
