Rouru nechal vyrobit pražský výtvarník Jiří Příhoda a to jako podle zveřejněných plánů na dalekonosné dělo, kterým chtěl irácký diktátor Saddám Husajn v době své vlády ohrožovat okolní státy. Dílo je jednou šestadvacetinou obrovské zbraně a Saddám Husajn ji nazval Babylonským dělem soudného dne.
Každá z šestadvaceti částí démonické zbraně měla měřit šest metrů. „Cože?,“ diví se žena, která běžně kolem části hlavně děla jezdí na kole za sportem. „Já jsem myslela, že to tu někdo nechal po stavbě nějaké velké kanalizace. A to tady jezdím pořád. Tak to byl tedy ten Saddám pěkný šílenec,“ kroutí hlavou žena.
„Dělo navrhl kanadský konstruktér Gerald Bull, který byl trochu bláznivý i geniální a projektoval takovéto palné velkozbraně. Nakonec ho někdo zavraždil, zemřel za nevyjasněných okolností,“ líčí bývalý starosta Brandýsa nad Orlicí Petr Tomášek příběh nejdelšího děla na světě, které se ale nikdy nepodařilo postavit.
Výtvarník Jiří Příhoda odlil své dílo podle plánů na šestý kus hlavně tohoto děla. Zbraň měla dostřelit z Iráku do Evropy. Na světě bylo do té doby pár děl, které střílely na tisíc kilometrů. Sadám měl prý vypočítáno, že toto monstrum by skutečně do Evropy dostřelilo. Nakonec tvůrce, kanadský konstruktér Gerald Bull zemřel za nevyjasněných okolností.
„Saddám záměr výroby děšla pečlivě tajil a nechal každou část děla vyrobit mimo Irák. Hlaveň děla měla být po seskládání všech částí dlouhá 156 metrů. Nakonec ale na podezřelé části hlavně přišla izraelská rozvědka. Izrael byl také první potenciální terč tohoto děla. Aby dělo dostřelilo na cíl, mělo ležet na zemi, protože žádný stroj nebo podvozek by takové dělo neudržel. Správné nastavení hlavně děla měl zajistit kopec pod patřičným úhlem. Odborníci potvrdili, že dělo by bylo schopné opravdu střílet,“ říká Petr Tomášek.
Továrny vyráběly části hlavní pod falešnými zakázkami, například jako rouru na transport mléka do potravinářské fabriky. „Ovšem izraelská rozvědka ujistila, že roury nekončí v potravinářství ani jako součásti kanalizace. Tak je začaly zabavovat a zjistily, že mají sloužit jako monstrózní zbraň,“ říká bývalý starosta.
Dělo původně stálo na loukách vedle fotbalového hřiště v Brandýse nad Orlicí. Ale vodohospodáři požádali o přemístění, neboť tyto louky patří do záplavové oblasti. „Víme, co voda dokáže, a tak se báli, že v případě povodní by mohla voda i tak velký kovový plášť odnést a ucpat s ním třeba nějaký jez,“ řekl Petr Tomášek.
Dne je dílo je usazeno ve směru od Brandýsa nad Orlicí na Kerhartice a Ústí nad Orlicí a tvoří u Brandýsa nad Orlicí zajímavý krajinný prvek. „Míří“ na památník Jana Amose Komenského a také unikátní habrový labyrint, který se stal turistickou atrakcí pro návštěvníky Brandýsa nad Orlicí. „Je to takový protipól Jana Amose Komenského, který byl veliký humanista a možná první mluvil o to, že Evropa by měla být bez hranic a žít jako jeden národ. Dělo naopak symbolizuje to, že kromě fašismu může být na světě člověk, kterému se v hlavě zrodí taková zrůdnost proti Evropě,“ řekl bývalý starosta Brandýsa nad Orlicí.
Petr Broulík
