Přitom odpověď je jednoduchá. Nejvíce zdraví prospěšné je pít vodu. Úplně obyčejnou vodu. Kdo pije slazené limonády, tloustne a vystavuje se nebezpečí zvyšování hladiny cukru v těle. Kdo pije velké množství čajů, může si dodávat příliš mnoho kofeinu a trpět kvůli tomu třeba nespavostí. Džusy ze supermarketů mají velmi často ke skutečným ovocným šťávám velmi daleko a jde jen o směs chemických látek, takže o kladném vlivu na zdraví se taky mluvit nedá. Minerálky také nejsou pro každého a není dobré je pít ve velkém množství. Zejména lidé starší, nemocní a ti, kteří berou nějaké léky, by se o pití minerálních vod měli předem poradit se svým lékařem. Mnohdy si ve víře, že dělají něco pro své zdraví, jejich pitím paradoxně škodí. A teď co s tím vším dělat? Co vlastně pít? A jaké množství?
„Neustále od lékařky slyšíme, že dědeček je dehydrovaný, že musí pít. Jenže on nemá žízeň. Říká, že když se přemáhá a pije, chce se mu často na toaletu a mnohdy to nestihne. Tak raději nepije. Sladké a ovocné šťávy nemůže kvůli cukrovky, o čaji říká, že už ho nemůže ani vidět. Jsme zoufalí, vypadá to, jako bychom se o něj nestarali, nedali mu napít. Pití je přitom náš věčný domácí boj,“ vypráví čtyřicetiletá Jana, která se stará o svého nemocného pětadevadesátiletého dědečka. Podobných případů je spousta.
Lékaři mají jasno: Naprosto ideální je pít čistou vodu. Jenže právě starší lidé mnohdy na pití obyčejné vody nejsou zvyklí. „Když dám dědovi vodu z vodovodu, tváří se, že ho odbývám. Dokonce mi nutil peníze, abych domů koupila na pití něco takzvaně lepšího, že když je teď takový výběr, přece nebudeme pít vodu,“ vypráví Jana.
Jenže pití obyčejné vody je dokonce módní trend. V řada kvalitních drahých restaurací je zvykem servírovat obyčejnou vodu v karafě. Doba, kdy naopak bylo moderní tahat domů balíky pet lahví, je pryč. In je voda načepovaná z kohoutku. Mimochodem, kvalita obyčejné, takzvaně kohoutkové vody je ve většině českých měst velmi dobrá. Problém v tomto směru mívají spíše lidé, kteří mají vlastní studny. Ale bát se napít se vody z vodovodu například v Praze či Ostravě, je naprosto zbytečné.
Čím dál častěji je voda dokonce označována za lék. Propagátorem tohoto spojení je profesor Fereydoon Bathmanghelidj, který působil ve Spojených státech a celý život zkoumal vliv pití obyčejné vody na různé pochody v lidském organismu. Je autorem teorie, že voda může mít vliv na zmírnění či odstranění některých zdravotních problémů a napsal na toto téma několik knih.
„Voda je účinný lék,“ tvrdil po tisících pokusech s lidmi trpícími určitým druhem bolesti. „Žízeň se může projevit bolestmi břicha až do takové míry, že člověk je při vědomí na půl. Voda ty lidi vždy povzbudila. Když jsem na univerzitě v Pensylvánii mohl pokračovat ve svých výzkumech na toto téma, kladl jsem si otázku, proč farmaceutický průmysl tolik propaguje antihistaminika. Zkoumal jsem tedy úlohu histaminu v organismu a tam byla odpověď. Histamin je nervový mediátor odpovědný za regulaci vody v těle. Když má člověk bolesti břicha, velmi často to naznačuje dehytrataci,“ vysvětloval. Když pacientům dodával více vody, bolesti ustoupily. Je propagátorem myšlenky, že voda se má pít průběžně, i když nemáme žízeň. Že jakmile cítíme žízeň, už je pozdě a tělu jsme uškodili.
Naopak jiní lékaři tvrdí, že současný trend takzvaného dodržování pitného režimu, tedy průběžné pití bez pocit žízně, je nesmyslný a že za ním stojí promyšlený marketing výrobců nápojů. Že všechny ty řeči o pitném režimu zkrátka ve skutečnosti vyvolali výrobci džusů, colových nápojů, slazených limonád. Že je za tím jen a jen snaha vyvolat v lidech pocit, že musejí hodně pít a tak hodně nakupují nápoje.
Ať už mají pravdu zastánci prvního či druhého přístupu k pití, jisté je, že pití obyčejné vody je pro člověka přirozenější, než pití chemicky upravených koupených nápojů. Tak to přece bylo vždy – člověk měl žízeň, tak se napil vody.
Zdá se, že voda se nyní opět dostává do centra pozornosti. Zaslouží si to. Po letech, kdy byla utlačována různými sladkými barevnými tekutinami, má právo být znovu ceněna. Právě pro lidi nemocné a starší, kteří pocity žízně nemají a mnohdy jsou proto dehydrovaní, je to cesta, jak do svých těl zase pustit něco prospěšného. Možná, že sklenka čisté vody jim nakonec přijde chutnější, než všechny ty čaje, džusy a bublavé nápoje, na které si v poslední době zvykli.
Každopádně stojí za pokus začít se s obyčejnou vodou více kamarádit.
