„Moc vám to sluší, je to přesně pro vás,“ lichotí prodavačka dámě, která právě vyšla z kabinky a vypadá jako velký oranžový balón. „Ta barvička je na vás taková svěží, úplně jste omládla,“ švitoří dvacetiletá dívka dál, zatímco dotyčná padesátnice se nejistě prohlíží ze všech stran. Dát na rady prodavačky? NE! Většině z nich jde o to, aby prodala cokoli komukoli. Kdyby se její šéfové dozvěděli, že někomu řekla: „Vypadáte ve všem, co tady máme nemožně, běžte jinam“, měla by padáka.
„Je to super, vypadáš sexy,“ říká kamarádka kamarádce, která se právě v obchodě nasoukala do úzkého trička, které odhaluje všechny faldíky na břiše i na zádech. „Vždyť v tom vypadám jako jelito,“ namítá dotyčná. „Ale ne, máš dobrou figuru, tak ji ukaž, nemůžeš se pořád oblékat jako stará bába,“ trvá na svém kamarádka. Dát při nakupování na rady kamarádek? Také NE! Jen málo z nás má to štěstí, že má upřímnou kamarádku, která řekne, že vypadáme blbě, když opravdu vypadáme blbě. A jen málo kamarádek má kamarádku, která se po takové její větě neurazí.
A dát sama na sebe? Na svůj pocit? Je to ideální, bohužel, mnoha ženám tohle prostě nebylo dáno. Nakupovat oblečení neumí, nejsou si jisté samy sebou.
Manželé nechápou
„Zásada, jak už v obchodě poznat, že to, co mám na sobě, budu nosit nebo mi to zabere nějakých dalších deset centimetrů v přeplněné skříni, je jednoduchý,“ říká stylistka a módní poradkyně Táňa Havlíčková. „Neposlouchám kamarádky, neposlouchám prodavačky a dívám se na sebe nezaujatýma očima. Vnímám, jestli mi to nepřidává kilo navíc, jestli barva lichotí mému typu pleti,“ vysvětluje.
Problém jménem plná skříň oblečení se vplížil do většiny domovů. Čím je žena starší, tím více se jí za léta oblečení nahromadilo. A mnohé si říkají: „Tohle přece nevyhodím, třeba to ještě obléknu.“ Jenže pak si přikoupí další sukni, další šaty, další sako a skříň už pomalu nejde zavřít.
„Naši manželé pak nechápou, proč před těmi skříněmi bezradně stojíme, když jsou podle jejich názoru plné různých a podle nich skvělých hadříků. Připadá jim to nepochopitelné. Nedivme se jim, vždyť ono je to nepochopitelné i pro nás," říká Táňa Havlíčková.
Tady jsou naše nejčastější chyby při nakupování:
* Nakupujeme ve spěchu. Když máte velikost 46 a donekonečna prohrabujete ramínka, než objevíte něco velikosti 40, protože tam visí samé šestatřicítky a osmatřicítky, to je opravdu pro silné povahy. Takže najdete svou velikost, zajásáte nad tím kouskem a nedojde vám, že to třeba vůbec není ono, připomíná Táňa Havlíčková.
* Žádné velké oči. Nemáme dobrou náladu, něco nás naštvalo. Nebo nás naopak potěšilo, že nám dorazila výplata, penze, vrácené peníze za topení. Prostě najednou máme pocit, že je ten správný čas urychleně si jít něco koupit. Musíme. Hned teď. A když už jsme vyrazily, málokterá dokáže říct, že se jí nic nelíbilo, že počká. Ne, to si raději koupíme něco, co pěkně posílí ty odpočívající hromádky hadříků v našich skříních.
* Kamarádky nebrat. „Kamarádka se dívá svýma očima a obvykle se jí líbí to, co máme na sobě. Méně vnímá to, jestli to opravdu sluší,“ tvrdí Táňa Havlíčková.
Objevte svůj styl
Možná, že mnohé dámy, které dočetly až sem, podlehly pocitu, že úplně nejlepší je do žádného obchodu nechodit, protože jsou prostě nemožné, když si neumí ani vybrat oblečení. Ale není třeba být na sebe tak kruté. V těch záplavách hadříků nejrůznější kvality i ceny je dnes opravdu těžké se zorientovat a uvědomit si, co bude za půl roku vhodné jen k vytření podlahy a co vytvoří pilíř našeho šatníku, ke kterému se budeme vracet deset let.
Táňa Havlíčková má milou teorii: „Pracuji se svou vlastní, dvaceti lety praxe ověřenou metodou, která dělí ženy do osmi typů. Vychází z božského principu vztahu mezi energií jin a jang. Znám-li svůj stylový typ, pak už si nikdy nebudu kupovat to, co k němu nesedí. Pochopíme, že to, co nám sluší, je docela omezeno. Jen několik typů oblečení je pro nás to nejlepší. Pokud svůj styl najdeme, získáme jistotu. Pokud ne, bude nakupování dál noční můrou a výběr oblečení jen střílením do vzduchu.“
Tato módní poradkyně na svých seminářích například vyzývá ženy, aby přinesly něco ze svého šatníku, co už dlouho neměly na sobě, pak nad tím debatují a snaží se nalézt odpověď na tu věčnou otázku: Proč jsem si to vlastně koupila?
Tak si na ni vzpomeňme, až zase budeme stát před skříní, která je kupodivu opět o něco plnější než bývala před rokem. Jak se to mohlo stát, když stále nemáme co na sebe?
