Pocit štěstí nesouvisí s věkem

Vyjádřila bych to dnes také přímo slovy paní Marie Faldynové...

Já myslím, že "šťastné mládí" je iluze, já jsem měla i v mládí těžká období, teď už si s lecčíms poradím, už se vyvaruji některých chyb a hlavně se učím být vděčná za vše, co mi udělá radost.

ˇStěstí, co je štěstí? Muška jenom zlatá! V dětství a mládí o tomto neuvažujeme, je to pro nás samozřejmé. Nemluvím o např. týraných dětech. Ztráta partnera pro mne nebyl důvod k depresi. Nespavostí jsem trpěla před tím, než zemřel, to mi bylo něco přes čtyřicet a měli jsme nedospělé děti a zadlužený dům. Ale "dělání, dělání, všechny chmury zahání" a co tě nezabije, to tě posílí. Absolutní pocit štěstí snad může zažívat jen jedinec postižený Downovým syndromem, Dr. Plzák říkal, že debil. Protože absolutní "štěstí" bez nějakých překážek, to asi nemá nikdo.

Až teď, nepíši ve stáří, ale v pozdním věku, si uvědomuji, co pro mě bylo, v nelehkém dětství a mládí, štěstí a o to víc jsem dnes šťastnější. Šťastné a nádherné mládí, ne vždy je zárukou šťastného a pokojného "stáří".

Snad se shodneme na tom že ve stáří nám chybí bezstarostnost mládí kdy jsme si s ničím nedělali velkou hlavu

No a já už nevím, co to je, být šťastná. Mám děti, mám vnoučata, hlídám ještě to nejmladší, ale dokud žil manžel, stáří jsem vůbec neřešila, od té doby, co odešel a už je to osm let, nejsem šťastná, někdy jsem v pohodě, ale štastná určitě ne a většinou mám deprese, zvlášť, ošklivé když si uvědomím, že jsem doma sama. nechápu, jak se stalo, že jsem skončila v úplné samotě. Život s epo smrti manžela úpmě změnil, všechno skončilo a už se to nikdy nevrátí a tak víceméně žiju ze dne na den.

Když jsem byla mladší, šťastnější jsem nebyla.