To, že až polovina seniorů je ve stavu, který lékaři označují jako podvýživa, vyplynulo například ze studie stravovacích návyků lidí vyššího věku, kterou pro společnost Nutricia dělala agentura NMS Market Research.
Od lidí vysokého věku se často dají slyšet tyto věty:
Vůbec v poslední době nemám hlad.
Konečně jsem zhubla, celý život jsem se potýkala s nadváhou a teď mi chrastí kosti, to je paráda.
Stačí mi rohlík a bílá káva.
Ne, za kvalitní jídlo rozhodně utrácet nebudu, nemám na to, ani to už nepotřebuju.
Nenoste mi to sem, já opravdu nemám na nic chuť.
Lékaři označují za zlomový věk, co se týká změn na váze, sedmdesátku. Do té doby se hodně lidí potýká s nadváhou. Ženy si stěžují, že i když si celý život držely pěknou postavu, najednou po padesátce či šedesátce přibraly, i když jedí zdravě a cvičí. Muži nechápou, kde se na nich vzala ta velká břicha. A tak to většinou trvá do plus minus sedmdesáti.
„Ve věku nad sedmdesát let lidé často začínají hubnout. Tuk se jim přestává ukládat, ubývá jim svalová hmota. Nemají chuť k jídlu, nedostatečně pijí, jejich strava je jednotvárná. Odhaduje se, že téměř polovina z nich trpí akutní podvýživou, uvedl Zdeněk Zadák, vedoucí Centra pro výzkum a vývoj Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové.
Z průzkumu vyplynulo, že osmdesát jedna procent seniorů si sice uvědomuje, že ve vysokém věku by měli klást důraz za kvalitní stravu a jíst jinak, než dříve, ale přesto to nedělají. Dvacet sedm procent uvedlo, že jí to, co mají rádi. Dvacet tři procent, že to, na co jsou celý život zvyklí. Pětačtyřicet procent uvedlo, že si kvalitní stravu a změnu jídelníčku prostě nemohou dovolit z finančních důvodů, protože kvalitní strava je podle nich drahá.
„Moje osmdesátiletá máma jí několik let stále to samé a nedá si říct,“ vypráví pětapadesátiletá Karla. S maminkou vede na téma jídlo dlouhé debaty. „Když jí koupím rybu, vynadá mi, že je to drahé. Přitom by z toho měla dva kvalitní obědy. Ona si místo toho koupí buchtu s dlouhou trvanlivostí, tedy plnou chemie a jí ji několik dnů ráno i večer. Její oběd často tvoří polévka ze sáčku, někdy si nějakou sama uvaří. Odmítá jíst maso, ryby, zeleninu. Místo toho si dá paštiku a rohlík. Tvrdí, že jí to tak chutná. Nejde o peníze, těch máme dost a velmi rádi bychom jí jídlo kupovali. Jenže to ona nechce připustit a když jí něco přineseme, demonstrativně to nechá zkazit ve spíži,“ tvrdí Karla.
Její maminka se k tomu vyjadřuje takto: „Nemám prostě hlad. Nemám chuť. Nejsem malé dítě, aby mě někdo měl do jídla nutit. Jsou rozmlsaní, pořád jen přemýšlejí, co do těch svých bříšek vložit, aby to bylo zdravé a kvalitní. Jenže mně opravdu stačí rohlík a paštika, mě to prostě chutná.“
Pouze pětina z dotázaných seniorů uvedla, že ve vyšším věku změnila stravovací návyky, zkrátka, že se zajímají o to, co hodně starý člověk potřebuje jíst, aby se co nejdéle udržel v dobré kondici. Mnozí z nich přiznali, že je k tomu přimělo až varování lékařů. Zkrátka, když jim lékaři diagnostikovali nějakou nemoc a rázně jim vysvětlili, že pokud nezmění stravovací návyky, dobře t nedopadne.
Faktem je, že vysoký věk a nemoci velmi často provází nechuť k jídlu a absence pocitu žízně. Často vzniká velký problém spočívající v otázce: Má někdo právo nutit seniora, aby jedl a pil, když nechce? Když jde o svéprávného jedince, může si přece se svým zdravím dělat co chce.
O tom, že tato otázka se v rodinách řeší, svědčí příběh třiaosmdesátiletého Oty z Prahy. Celý život pracoval jako kuchař a byl velmi statné postavy. Teď výrazně zhubl. „Myslím, že by mě mnozí bývalí kolegové a známí nepoznali. Prostě jsem po sedmdesátce začal výrazně hubnout. Už se tolik nepřecpávám, postupně jsem ztrácel chuť k jídlu. Koupím si základní potraviny, ale vůbec si už sám sobě nevařím. Nebaví mě to. Stačí mi pár rohlíků, káva, sem tam si dám pivko. K tomu nějaký ten salám,“ vypráví.
Jeho dcery mu ovšem neustále nosí domácí jídla a kontrolují jeho ledničku. „Je to ponižující, nejsem přece malé děcko. No tak hubnu, no a co. Jsem podvyživený, no a co. Celý život mi nadávaly, že jsem tlustý, teď jim zase vadí, že nejsem,“ zlobí se Ota.
Čím je člověk starší, tím hůře se mění veškeré návyky. Ty stravovací samozřejmě také. S přibývajícími roky a ubývajícími silami se mnohdy lidem nechce si vařit, přemýšlet nad výživovou hodnotou své stravy, pestře si ji kombinovat. Proto se spokojí s nějakým polotovarem či polévkou z pytlíku. Je to špatná cesta, ale bohužel, jde po ní velmi mnoho lidí.
