Teplota v ten den dosahovala 37 stupňů. Musel jsem vyjít z bytu, služebně. Ještě nedocvakly domovní dveře a už to zase začalo.
Za strašlivého kvílení dorazilo pět modře blikajících policejních vozů. Policisté si rychle natáhli kožené rukavice proti pokousání zločincem. Vrhli se na statného ožralého nepražského kriminálníka. Srazili ho mezi tramvajové koleje a spoutali stříbrnými pouty na zádech. Přijíždějící tramvaják moc zvonil, tak ho museli přetáhnout na chodníček. Jinak by byla pražské doprava ochromena.
Ležící mukl moc křičel, že ho ta pouta bolí. Volal, že chtěl od vrátného sklenici vody a pustit na záchod. Ten vše odmítl a zavolal policii. Policii mukl oslovoval výrazem Vy zločinci!
Policisté se nakonec slitovali a odvláčeli ho do stínu protějšího schodiště. Měl asi úpal. Sželelo se jim ho, vytáhli z policejních vozů služební limonády a napojili ho, dokonce dvěma druhy barev. Dostal z toho škytavku a plival. Jeden policajt ho pořád držel za rameno neprokousatelnou rukavicí. I vrátný se nakonec slitoval. Policisté přinesli ze svých aut obvazy, vrátný je namočil studenou vodou a přiložili mu obklad na čelo. Později ho odvezla Městská policie…
Nějak jsem se zamyslel na ušlechtilým policejním heslem – pomáhat a chránit. Nenaplňuje ho snad už policie, alespoň ve svém oboru? Ale co jiné a další obory?
Nastoupil jsem do tramvaje. Chtěli do ní nastoupit i dva nepražští mladí venkované. Každý měl v ruce pizzu s vysokou červenou oblohou. Těm upocená řidička dveře neotevřela, sama vystoupila a řekla jim, že by cestující umazali potřísněním. Ať si to snědí v jejich vesnické hospodě!
Nepohostinnost se jí nevyplatila už na další stanici. Elektronika dveří se jí „zapařila“, potom se celá souprava už nerozjede. Blížila se dopravní kalamita, zadní tramvaje ji nemohly předjet!
Po tolika nervácích, hned za sebou, jsem se jel občerstvit pivem. Teď už je to vše jinak. Dokonalá protikuřácká vzduchotechnika tam umožňuje pobyt kojícím matkám i matkám s batolaty. Posedávají tam. Také tam manželé nakupují jídla do krabic manželkám a jejich dětem doma. Jsou doma nicneděláním „přepracované“!
Sedl jsem si do předzahrádky. Proti mně seděli tři mladí anglofonní cizinci. Hráli karty a pili pivo. Tolik činností najednou bylo pro ně už moc. Českým vosám také chutná pivo, i přímo z hladiny půllitru. Jeden z nich se napil a hned hodil „šavli“, směrem ke mně. Sotva jsem uhnul. On bolestí křičel, vosa ho bodla do středu jazyka. Kyselé žihadlo se musí neutralizovat zásadou, třeba jedlou sodou. Tu výčepák ale neměl, tak mu nalil „paňáka“ kyselého octa. Nakonec ho sanitka neodvezla.
Ještě tomu nebyl konec. Mezi hosty pobíhal malý cikánek Míša. Nějak jsem se mu zalíbil, přede mnou si stáhl kalhoty a vymočil se směrem ke mně. Marně na něj cikánská matka křičela Nesmíš! Dětem se má ale odpouštět.
Raději jsem jel domů, nepozvracený a nepomočený. Zamkl jsem se v bytě na dva západy. Chtěl jsem dožít zítřejšího jitra a výplaty důchodu.
