Třiasedmdesátiletá Lída štve své kamarádky tím, že jim při každém posezení pořád dokola vypráví o tom, jaký byl její manžel ideální partner. Zemřel přes pěti lety.
„Myslely jsme, že ty její řeči jsou důsledkem stresu, že se tak lépe vyrovnává s jeho odchodem. Jenže ona to asi myslí vážně. Sama uvěřila v to, co nám vypráví, přestože musí vědět, že víme, jaká byla realita,“ říká její přítelkyně. Potíž je v tom, že Lídin manžel byl fešák, typ, kterému se říká proutník či rovnou sukničkář. Lída věděla o tom, že má kromě ní sem tam nějakou známost. Jednou dokonce odhalila, že jí lhal. Tvrdil, že jede na podnikový zájezd s kolegy z práce, a ve skutečnosti vyrazil do Bulharska sám s o dvacet let mladší přítelkyní. „Lída zvládala to, co by ustála málokterá žena. Chápeme, že ho milovala, že se nechtěla kvůli dětem rozvádět. Ale proč nám teď, pět let po jeho smrti vypráví, že byl skvělý, obětavý, věrný? Vždyť on, když byl výjimečně doma, jen ležel na gauči a sekýroval ji, zatímco ona ho obskakovala,“ má jasno její kamarádka.
Co s tím? Ženy přemítají, zda Lídu upozornit, že jim neříká pravdu. Nebo ji mají pořád dokola poslouchat, protože ona si tím evidentně ulevuje od bolesti ze ztráty manžela? Neublíží jí v jejím žalu ještě více, když jí řeknou, co si myslí?
Podobných případů je hodně. Znají je i v různých rodinách. Všichni třeba vědí, že děda byl despota a alkoholik, ale babička na každé rodinné sešlosti vypráví, jak byl obětavý a spořivý. Nebo všichni vědí, že maminka byla poněkud líná a marnivá, ale ovdovělý otec všem stále říká, jaká byla výborná hospodyňka a že nikdo neuměl takové koláče jako ona. „Jenže nikdo z rodiny si nevybavuje, že by máma někdy nějaký koláč upekla,“ říká se smíchem jeho syn. Idealizování si zesnulého partnera patří podle psychologů k velmi častým jevům.
„Mnohdy se lidé tímto způsobem vyrovnávají se ztrátou partnera, svým způsobem tak bilancují i svůj život,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. Zkrátka, odjakživa se říká: o mrtvých jen dobře. Takže mnohým je nepříjemné, když poslouchají něco, o čem vědí, že je to lež, ale zároveň jim nepřipadá vhodné na to upozornit. Však tím už ničemu stejně nepomohou, naopak tím jedině pozůstalému ublíží.
Psychologové používají výraz zdravé idealizování. Jde o to, že určité idealizování si partnera vede ke zdravému a pevnému vztahu. A platí to, i pokud partner zemřel.
Američtí psychologové pozorovali tři roky přes dvě stě manželských párů. Každý půl rok jim dávali podrobný dotazník. Měli v něm popisovat, jaké skvělé vlastnosti jejich partner má a jaké mají oni. Dotazník byl koncipován tak, aby z něj psychologové poznali, kdo si vztah idealizuje a kdo je naopak realista, ba přímo skeptik. Závěr byl jasný. Páry, které se idealizovaly, považovaly za ideální, byly ve skutečnosti pevnější a šťastnější, než ty, ve kterých panovala kritika.
A podobné je to v případech, kdy někomu partner zemře. Vdova, která vzpomíná výhradně na Vánoce, kdy jí manžel dal krásný šperk, a na jejich jedinou dovolenou u moře, a vypráví všem i sama sobě, jak to bylo úžasné a jak byli šťastni, ve skutečnosti pro sebe zřejmě dělá dobře. Má optimistický přístup k životu, pouští si do něj pěkné myšlenky, vytěsňuje ty špatné. Dělá pro sebe lépe, než kdyby mluvila o tom, že o většině Vánoc dostávala jen zástěru a papuče a že ten šperk dostala jen jednou a to ještě proto, že si o něj sama řekla. A že si nic neužila, protože u moře byli jen jednou a to se tam ještě manžel každý večer namazal a pohádali se. Ne, ona si ze života vybrala to hezké. Namalovala si to na růžovo a teď s tím žije. A vlastně dělá dobře pro svou vlastní duševní pohodu. Poněkud otravné to může být pro její okolí.
Ale to, zda do takových věcí šťourat nebo raději velkoryse pokyvovat hlavou, si musí rozhodnout každý sám. Ostatně, nikdo neví, jak by se v takové situaci, kdy by přišel o partnera, sám zachoval.