Vypovídat se je úleva. Ale komu?
Ilustrační foto: ingimage.com

Vypovídat se je úleva. Ale komu?

15. 8. 2018

Sdílená radost je dvojnásobná radost, sdílený žal je poloviční žal. To pořekadlo platí a je dobré pustit si ho do života. Jenže jsou lidé, kteří se svěřovat jiným neumějí. Stydí se, považují za nevhodné sdílet s někým trápení, berou ho jako selhání.

Co by tomu řeklo okolí? Tuto otázku si mnozí kladou poměrně často. Mnohdy se to týká hlavně lidí vyššího věku. Jedna žena například už pět let tají před sousedkami a známými, že se její syn rozvedl. Když se ptají, na její bývalou snachu, která k ní dříve často jezdívala, vždy odpověď nějak zamluví. Až když se to jedna sousedka dozvěděla náhodou a zeptala se jí přímo, dotyčná dáma rozvod potvrdila, ale vzápětí dodala:
„Neříkejte to nikomu, taková ostuda.“
„Co je ostudného na tom, že se mladí rozvedli? Rozvádí se kde kdo a vy s tím přece nemáte nic společného...“
„Ne, ne, je to selhání celé naší rodiny. Je to selhání mé, jako matky, jako tchyně. Prostě nechci aby se to vědělo, lidé by nás pomlouvali.“

Její sousedka sice nechápe, co je v dnešní době k tajení na tom, že se někdo rozvedl, nicméně dotyčná paní dál urputně vyznává zásadu, že navenek je třeba zachovávat zdání, že je vše perfektní, že rodina šlape jako skvěle namazaný stroj a všichni v ní se mají rádi.

„Několik let jsem předstírala, že žiju v pěkném manželství, přestože mě manžel podváděl, kde mohl a navíc byl v poslední době ke mně i hrubý. Jenže já to nikomu neřekla. Ani mámě, ani kamarádce. Ještě jsem ho naopak nutila, aby se mnou chodil na firemní večírky, abychom vzbuzovali dojem perfektního páru,“ vzpomíná šedesátiletá Naďa na dobu, kdy jí bylo kolem padesátky. Tehdy jí jednou v práci ruply nervy a rozplakala se. Její kolegyně si k ní sedly a jedna řekla: „Tak se vyplač, vypovídej, řekni nám vše o tom svém debilovi, který si tě nezaslouží a všichni to vědí.“

Naďa byla zpočátku vyděšená, pak se cítila zahanbená. Jenže nakonec opravdu kolegyním o všech svých trápeních řekla. „Bylo to, jako bych si dala dlouhou studenou sprchu. Pak jsem si pár týdnů třídila myšlenky a výsledkem byl konečně rozvod. Měla jsem to udělat dříve a také jsem se měla se vším někomu svěřit. Tak jsem se málem utrápila. Dnes už nejsem tolik uzavřená a nezáleží mi tolik na tom, co si myslí lidé. Podstatné pro mě je, jak se cítím já,“ vypráví Naďa.

Současná mladá generace je zvyklá žít celý život v prostředí, kde je běžné se svěřovat, popisovat svůj život do podrobností, ba přímo s intimními detaily. Je zvyklá na sdílení přes sociální sítě, na svěřování se terapeutům, psychologům, na dlouhé posezení u vínka, při nichž si ženy navzájem vyjeví takové věci, které snad ani nikdy vyřknout nechtěly. Ale starší generace na takovou otevřenost zvyklá nebyla. Mnozí lidé, kteří jsou dnes ve vyšším věku, doma slýchávali: Hlavně aby se to nikdo nedozvěděl. Mlč, snaž se nevyčnívat. Co by na to řekli lidé? Výsledek? U mnohých to je snaha lakovat život na růžovo, nesvěřovat se, užírat se pochybnostmi a starostmi. Ale sám, sama. Jít k psychologovi je pro mnoho starších lidí věc zbytečná či nepředstavitelná, zatímco mladí si chodí na takové hodinky svěřování se stejně běžně jako pro rohlík do samoobsluhy.

„Chce to odvahu někomu se svěřit a lidé vyššího věku na to často nebývali zvyklí,“ říká Jan Lorman, který vede sdružení Život 90, jež takovou linku bezpečí s názvem Senior telefon provozuje. „Někdy k tomu senior sbírá dlouho síly, někdy je to poprvé, kdy se někomu se svým trápením svěřil,“ říká.

Často se lidé svěřují s tím, že s nimi rodinní příslušníci zacházejí neuctivě, že se na nich dopouštějí psychického, ale i fyzického násilí. Přibývá telefonátů týkajících se problémů s penězi, s majetkem. Například v té podobě, že ŕodina nutí seniora, aby si na sebe vzal půjčku, díky které by mohla splatit část svých půjček, které už nezvládá, případně, aby zastavil dům či byt bance.

Ano, s něčím takovým se svěřuje těžko. Je hodně těžké přiznat si, že vlastní děti či vnoučata nejsou oporou, ale naopak přítěží, že od nich hrozí vlastně nebezpečí. Kdo nemá celoživotní dobré kamarády, se kterými může takové situace probrat, nemá se komu svěřit, nemá se s kým poradit jak dál. Jinými slovy, nemá s kým problémy sdílet. A právě proto mnozí starší lidé volí metodu strkání hlavy do písku. Předstírají, že problémy nejsou. Jednou za rok pozvou příbuzné na své narozeniny, vše pěkně připraví, posedí, vyslechnou řeči, které jim vůbec nejsou příjemné. Probere se to, že by babička měla už konečně prodat ten velký byt, jít do menšího a přispět z utržených peněz vnučce, která zůstala rozvedená, bez práce a s malým dítětem. Probere se to, že ty zlaté hodinky po dědovi leží v šuplíku a že by se konečně snad měly prodat. Probere se to, že vnuk nepřijel, protože je v kriminále: „Ale no tak, babi, neplač, on je nevinný, ušili to na něj.“ Pak se všichni  pohádají nebo raději jen útrpně mlčí. Rodina se rozejde a další den na chodbě se sousedkami proběhne taková či podobná řeč:

„Vy jste včera měli oslavu, že?“
„No mladí chtěli, oni vždycky chtějí slavit moje narozeniny. Přinesli mi spoustu dárků, i když jim říkám, že nemusejí….“
„A co vnučka? Tu jsme tu dlouho neviděly...“
„Ta studuje s Americe, to jsem vám neříkala? No ta je tam nejlepší studentka na univerzitě. I vnuk se vypravil do světa, dostal nějakou výborně placenou práci v Německu.“
„Tak to máte radost….“
„Mám velkou radost. Rodina se mi opravdu povedla, jsou na mě tak hodní, pořád mi nutí nějaké peníze, až je mi to trapné.“

Zkrátka, jak už zaznělo, svěřit se s pravdou chce odvahu. Pro začátek je vždy ale nejlepší naučit se přiznávat si pravdu sám sobě. A pak už může být svěřování se jen dalším snazším krůčkem k úlevě.

psychika vztahy a sex
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Halátová
Při vlastních problémech, které mnohdy problémy nejsou, je dobře poslouchat druhé. Každý má nějaký problém, nebo to jako problém cítí, v každé rodině je "něco". Někdo má potřebu mluvit a mluvit, někdo tu potřebu nemá. Nebudu říkat "kamarádky" - mezi ženskými kamarádství neexistuje. Od známých - žen vyslechnu dost často stížnosti na pitomosti. Když namítnu, že já bych musela už dávno spáchat sebevraždu, co všechno se mi přihodilo, většinou mi odpoví No jo, ale ty jsi silnější než já. Muži, ti vyprávějí o svém "neštěstí" - zemřela mi manželka, sám si vařím, někdy jdu do restaurace - nějaké ženě, o které si myslí, že by mu eventuelně mohla uvařit, uklidit, postarat se o domácí zvířectvo a příbuzné. Já si nestěžuji a tím neztěžuji život ani sobě ani druhým. Co tě nezabije, to tě posílí. Nedávno někde, nevím, jestli tady, nebo kde, psali, že člověk životem zkoušený, se stává moudrým. Nějak tak zní i stará indická moudrost.
Zorka Horká
Bývám vrbou, ale mnohdy i nerada. Takže bych se přimlouvala za skutečně uvážlivý výběr, komu. Tomu totiž částečně i "naložíte" :-(
Věra Ježková
S předstíráním je to podobné jako se lhaním. Člověk musí mít dobrou paměť a poker face. Na svěřování jsou kamarádky. Opravdové, které svěřené nepustí dál. Občasné popovídání si s kamarádkou je pro mě duševní hygiena.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 44. týden

V úterý 5. listopadu proběhnou ve Spojených státech amerických prezidentské volby. Tématem kvízu tohoto týdne budou nejen američtí prezidenti, ale i zajímavosti z USA.