Podobná situace se nedávno řešila v jedné pražské rodině. Její členové se sešli, protože vnučka přišla představit mladíka, se kterým půl roku chodí a plánují společné bydlení.
„Přišel, představil se, jevil se fajn. Ale pak nás všechny oslovoval křestními jmény. Potenciálnímu tchánovi říkal Hozno, mně řekl Aničko. Připadalo mi to směšné a divné, ale pak mi došlo, že mladí se takto oslovují nyní běžně i v práci. Vykal nám, to ano, ale zároveň hned řekl, že mu máme tykat. Což mi také přišlo divné. Proč mám tykat muži, kterému je přes třicet a vidím ho poprvé v životě?“ zamýšlí se téměř osmdesátiletá Anna, babička dívky, která muže přivedla.
V další rodině došlo k roztržce kvůli tomu, že rodiče vykají svému zeti a sami mu nenabídli tykání. Dcera jim vyčetla, že ho nemají rádi, že mu tím dávají najevo, že nepatří do rodiny. Oni to vůbec takto nebrali a divili se, že to mladí vnímají negativně.
A do třetice. V další rodině se stala věc opačná. Tchán a tchyně nabídli zeti tykání, ale on jim dál vyká. Naštvali se a berou to jako nezdvořilost. Jednou o tom začali mluvit a jeho to doslova vyděsilo. Řekl, že to naopak bere jako výraz úcty k nim, že mu připadá nevhodné, aby tchyni tykal. Takže ona mu tyká, on jí vyká. On to považuje za správné, jí to vadí. „Dává mi tím najevo asi to, že jsem stará, že má ke mně odstup, že nepatří do rodiny,“ podotýká dotyčná.
Zkrátka, tykání a vykání může udělat pořádný zmatek a to nejen v rodinách, ale i v práci. V mnoha zaměstnáních je běžné neformální oslovování křestními jmény i tykání.
„Starší generace často usiluje o dodržování konzervativních hodnot a pravidel, mladší generace si často myslí, že pravidla společenského chování jsou staromilskou zbytečností. Ovšem tento názor zpravidla zastávají lidé, kteří pravidla etikety nepotřebují znát kvůli své profesi nebo postavení ve společnosti. Na druhé straně přibývá mladých lidí, kteří se naopak o pravidla etikety zajímají, hlásí se na přednášky a kurzy na toto téma,“ říká Ladislav Špaček, který na téma etiketa napsal řadu knih a na toto téma přednáší. Podle něj si lidé, kteří chtějí být ve společnosti úspěšní velmi dobře uvědomují, že je pro ně výhodné, aby na okolí působili příjemně, uměli se chovat, stolovat, konverzovat. A podobné by to mělo být i v rodinách. Stejně jako v byznysu či jiných oblastech pracovní činnosti totiž i v rodinných vztazích platí jasně daná pravidla etikety. Podle nich je odmítnutí nabídnutého tykání od rodinného příslušníka jednoznačně neslušným krokem.
„Je to nezdvořilé. Nabídku tykání od společensky významnějších osob, a to je i tchyně, neodmítáme,“ podotýká Ladislav Špaček.
Takže, byť tchyně může být někomu hodně nesympatická, jestliže zeti či snaše nabídne tykání, je to z její strany jednoznačně vstřícný krok a ten je třeba přijmout. Kdo ho nepřijme, nejenže tchyni naštve, ale navíc o sobě dá signál, že se neumí chovat. I když to třeba myslel, jako projev úcty vůči ní. Stejně tak v rodině není projevem neznalosti etikety, když starší člověk automaticky tyká mladšímu. Tedy když například otec tyká příteli své dcery, zatímco on mu vyká.
Složitější je to v pracovních vztazích, tam musí tykání vždy nabídnout nadřízený. Což je poněkud zapeklité v případech, kdy podřízená je starší dáma a nadřízený mladík. „Do naší firmy nastoupil nový šéf, mladík kolem třiceti. Je sympatický, schopný, mám ho ráda. Po roce si už se všemi tyká kromě mě. Jsem nejstarší a trochu mi vadí, že mi to tím dává najevo. Už jsem mu několikrát chtěla nabídnout tykání, protože současný stav je trochu trapný, ale vím, že to má udělat jako první šéf, tak čekám. A on zřejmě neví nebo nemá odvahu nebo mu připadám jako stará bába, které se prostě netyká a čeká až odejdu do penze. I když si myslím, že pracovně si rozumíme, často mě chválí, píše mi prémie, protože často zaskakuju za mladé kolegyně, když jim onemocní děti,“ vypráví pětašedesátiletá Jana, která pracuje ve velkoskladu barev a laků. Dodává, že asi počká na firemní vánoční večírek a tam mladému vedoucímu vše řekne a nabídne mu tykání. Což ovšem odborníci na etiketu také nepovažují za ideální stav.
Tykání by mělo být nabízeno jasně, v klidu a ne v podnapilém stavu za všeobecného bujarého veselí, jak se často stává. Ono pak hodně lidí zná situaci, kdy si sice s někým potykali, ale další den v práci si tím vlastně vůbec nejsou jistí a dochází k trapným situacím jako je třeba tato: „Dobrý den.“ „Ahoj, však si tykáme, Kláro, ne?“ „Jasně, ale já jsem Karolína.“ „Aha, pardon, zdravím, Karolíno.“
