Na toto téma existuje spousta teorií. Od těch, že stárnutí je předem daný proces a každý má od přírody naděleno, jak v jeho případě bude probíhat. Přes ty, že jej můžeme ovlivnit životním stylem, cvičením a stravou. Po ty, že záleží jen na nás, jakým způsobem zestárneme, že stárnutí můžeme dokonce ovlivňovat našimi myšlenkami, tedy vědomím. Všechny tyto teorie mají své zastánce i odpůrce a to jak z řad laiků, tak vědců a lékařů.
Tak jak se v tom má člověk, kterému přibývají roky, vyznat? Mnohdy to dopadá tak, že čím více se v této problematice snaží orientovat, tím více je z ní zpitomělý. Přesto je to téma zajímavé, až vzrušující a objevují se kolem něj stále další, nové teorie. „Vědomí má moc změnit stárnutí, ale jako každá mince má dvě strany. Může uzdravovat a také ničit. Rozdíl je v tom, jak svoje vědomí navykáme nebo cvičíme v různých postojích, předpokladech, přesvědčeních a reakcích,“ tvrdí lékař Deepak Chopra, autor knihy Nesmrtelné tělo, nekonečná duše, který je považován za jednoho z předních světových odborníků na otázky spojené se stárnutím. Pro více materialisticky založené jedince jsou jeho přednášky a publikace sice poněkud příliš duchovně zaměřené, ale má miliony příznivců po celém světě. A tento pán dále tvrdí: „Před tisíci lety prohlásil indický světec Šantara, že lidé stárnou a umírají, protože vidí stárnout a umírat ostatní. Nám trvalo staletí, než jsme se dopracovali k pouhým počátkům porozumění obrovské moudrosti obsažené v jeho prohlášení.
Z fyzického hlediska je stárnutí univerzální proces a podle všech viditelných příznaků je nevyhnutelné. Parní lokomotiva se časem neopotřebovává a nerozpadá proto, že by viděla, že se s ostatními lokomotivami děje totéž. Jedinou podmíněností, které podléhá jakýkoli stroj, je prostě opotřebení a rozpad. Některé části se rozpadají rychleji než jiné, protože jsou vystaveny většímu tlaku nebo tření. Naše těla také absorbují tlaky a napětí. Některé orgány se opotřebovávají dříve než jiné. Tento fyzický obraz velmi připomíná mechanické opotřebení a rozpad a proto nám brání, abychom dohlédli hloubku Šantarova výroku, že totiž stárnoucí tělo je reakcí na sociální podmíněnost.“
Ano, jak už bylo řečeno, tento lékař má mnoho odpůrců, kteří tvrdí, že problematiku stárnutí zjednodušuje. To by bylo krásné, kdyby se každý naučil myslet pozitivně a vědomím dokázal stárnutí oddálit či úplně někam odsunout. To by se přece naučila spousta lidí ochotně a ráda. Nicméně, kdo je otevřený na první pohled zvláštním úvahám, může v této teorii najít to, co už delší dobu vidíme kolem sebe.
Společnost se, co se týká nahlížení na stárnutí, změnila. Dříve byla padesátiletá žena považována za starou, v podstatě šlo o babičku. Oblékala se zpravidla jinak, než ve dvaceti. Protože to tak kolem sebe viděla. Nyní jsou padesátnice brány jako ženy krásné, zralé, žádoucí, málokdo by v souvislosti s tímto věkem použil výraz stará paní. Mnohé ženy vypadají a jsou upravené tak, že člověk si ani netroufne odhadovat, kolik let jim vlastně je. A proč? Protože se tak chová čím dál více žen. Když je ženě čtyřicet, přestává se padesátky bát, protože kolem sebe vidí padesátnice naprosto skvělé. Protože padly sociální podmíněnosti, tedy všeobecný názor, že v padesáti je žena stará. Proto si padesátnice nyní staré nepřipadají a nepřipadají staré ani jejich okolí. To není zastírání skutečnosti, hraní si na mladice, neschopnost stárnout. Ne, to je prostě vývoj ve společnosti.
Lidé se chovají podle toho, v jaké společnosti se pohybují, jaké názory je obklopují, byť si třeba myslí, že se jimi nenechávají ovlivnit. Ale nechávají. Jejich vědomí to, co má v okolí, silně nasává. Zkrátka, naše vědomí nám nyní vysílá signál, že v padesáti či šedesáti je člověk zralý, ne starý, zatímco před lety byli lidé díky svému vědomí přesvědčeni, že v tomto věku je člověk starý, že se už do ničeho nového nemá pouštět, že má život za sebou. Tedy v podstatě prožíváme to, o čem je teorie Deepaka Chopry.
Psychologové v tomto směru používají zajímavý test. Kladou lidem různé otázky a témata týkající se stárnutí a pak s nimi probírají, nakolik jsou jejich odpovědi, tedy jejich ovlivnění všeobecným tvrzením, pravdivé. Jedno z tvrzení, o kterém diskutují, je: Stárnutí je normální, postihuje všechny. Vyvrácení tohoto tvrzení zní: Stárnutí je normální, neexistuje ale žádná normální křivka stárnutí obecně aplikovatelná na každého. U některých lidí se neprojevují do pozdního věku žádné příznaky stárnutí, zatímco někteří jsou takovými příznaky postiženi ještě dříve než zestárnou.
Další příklad tvrzení, o kterém se diskutuje: Stárnutí je osudové, všichni na něj musíme umřít. Optimistické vyvrácení tohoto tvrzení: Ano, konečné stárnutí je osudové a všichni musíme umřít, ale většina lidí neumírá kvůli tomu, že je stará, ale kvůli nemocem: rakovině, srdeční příhodě, mrtvici. Pesimisté jistě mohou namítnout, že to je v podstatě totéž, protože stáří tyto nemoci přináší. Optimisté si z toho vezmou to, že když budou žít takzvaně zdravě, mohou nemoci oddálit či úplně ze svého života odstranit.
A právě o to jde. Lidé otevření optimistickým, pozitivním myšlenkám cvičí své vědomí tak, aby nebralo stárnutí jako něco nevyhnutelného a hnusného. Přemýšlejí o něm v souvislosti se zajímavými teoriemi, s názory jiných lidí, berou ho jako výzvu. Mnohým kvůli tomu připadají jako lehce pomatené ezoterické bytosti, které si nechtějí připustit tvrdou realitu. Ale přiznejme si, že v některých obtížných, ba až nesnesitelných situacích, které život přináší, může být takové snění a seznamování se s optimistickými teoriemi, hodně prospěšné.