Srub z ramínek na šaty
FOTO: archiv autora

Srub z ramínek na šaty

25. 9. 2018

Snídaně probíhala jako obvykle, tedy ve spěchu a hlasitě. Já a moje o dva roky starší sestra jsme museli do školy a rodiče do práce, a všichni jsme si museli říct u hrnku kafe nebo kakaa, co každého toho dne čeká a jaké má povinnosti.

Srkal jsem do sebe horký nápoj a ukusoval chleba s máslem a na půl pusy všem vysvětloval, že dnes přijdu ze školy rychle a nezdržím se u potoka, protože mám doma důležitou věc na dodělání. Sestra už dojedla a dopila a tiše zkoumala své uhříky na nose v zrcadélku, které měla stále u sebe. Maminka mě poslouchala na půl ucha, protože stírala ze sporáku mléko, které se v kastrůlku napěnilo a uteklo, když mi balila svačinu do školy a nedávala na mléko pozor. Zlořečila při tom času, že tak rychle utíká a nutí ji spěchat. Tatínek u snídaně chyběl, ale bylo slyšet, že vedle v pokoji rámusí a hlasitě hartusí. Jakmile vešel do kuchyně, jak jinak než ve spěchu, už ve dveřích na maminku spustil:

- Kam jsi mi dala kalhoty? Ty šedé s opaskem, včera jsi je žehlila. Nemůžu je najít.

- No kam bych je asi tak dala! Přeci do tvé skříně na ramínko! - nevrle odsekla maminka a nalila tatínkovi do hrnku zbylé mléko, které z kastrůlku nevypěnilo a ve kterém rozpustila kávu meltu.

- Ale tam nejsou! - rozohnil se tatínek, protože ještě nesnídal, nebyl oblečený a autobus do města odjížděl za patnáct minut.

- To není možný! - dotčeně zapochybovala maminka. - Včera jsem ti tam dala pět nových ramínek a na jedno z nich jsem kalhoty pověsila. Přeci si ještě pamatuju, co dělám. Nejsem blbá!

- To netvrdím, - řekl tatínek už poněkud mírněji, - ale ramínka tam nejsou a kalhoty taky ne. Pojď se  podívat.

A šli se do skříně podívat. Když se vrátili, v očích jim plály všechny ohně světa. Skoro mě na židli nemohli najít, jak jsem se choulil a krčil. Sestra se škodolibě uculovala a uhříky jí v tu chvíli přestaly vadit. A já jsem si přál být neviditelný.

- Tak povídej! - zhurta se na mě obořil tatínek. - Co jsi zase s těmi ramínky provedl?

- A kam jsi pohodil tatínkovy kalhoty! - přisadila si zvýšeným hlasem maminka.

Na rodičích se mi nelíbí, že si vždy myslí, že za vším, co udělám, je nějaká lumpárna. Možná, že to tak z jejich pohledu vypadá, ale kdyby se vcítili do mého nadšení, hned by změnili názor. Já přeci lumpárny neprovádím, já jen nadšeně provádím to, co mě baví. A v případě tatínkových dřevěných ramínek na kalhoty jsem z nich nadšeně stavěl srub, o čem oba, to se musím přiznat, neměli tušení. To se rozumí, že jsem nestavěl srub doopravdický, veliký a pro skutečné lidi. To by mně ramínka v tatínkově skříni stačila leda tak na dřevěnou rohožku přede dveřmi. Já stavěl srub malý, pro mé miniaturní, vlastně úplně neviditelné, ale to mi věřte, že skutečné, přátele. Dosud se mnou bydleli v mém pokoji po koutech a v papírové krabici od bot, a to se jim v posledních dnech přestalo líbit. Lámal jsem si hlavu nad tím, jak bych jim pobyt u mě vylepšil a zpříjemnil. Větší krabice od bot nepřicházela v úvahu. Jednak jsme doma žádnou takovou neměli, a pak domečky z krabic od bot si stavějí malé děti, a ne kluci v šesté třídě. Dům z tenkých, lesklých plechových plátů, které měl tatínek nachystané na pokrytí střechy králíkárny, taky nepřicházel v úvahu. Nastříhat plech a pak ho pozohýbat, to bych dokázal. Ale jak potom slepit jednotlivé díly dohromady, neboli pospájet, k tomu jsem ještě neměl dostatečného fištróna, jak říkával tatínek.

A potom, takový plechový domek by se možná líbil holkám, ale ne klukům. Holky by si do něj nacpaly ty své baculaté panenky s načechranými sukněmi a myslely by si, že jsou na zámku. Ale kluk, který se v první půlce dne prohání po prérii ve své mysli jako pistolník a honí Indiány, a ve druhé půlce dne s v Indiána promění a pro změnu zas prohání pistolníky po louce za vsí, ten přeci nebude bydlet v plechovém domě, jako nějaký ubohý městský pobuda, ale bude žít v dřevěném srubu jako pravý zálesák. A už jsem to měl! Postavím přesnou podobu prérijního srubu pro své malé, neviditelné, ale skutečné přátelé zálesáky, mezi něž jsem ostatně ve svých představách patřil.

A už jsem listoval v románech Karla Maye, Jamese Fenimora Coopera, Arnolda Elliotta, Zane Greye a hledal obrázek pravého prérijního srubu. Bohužel jsem ho nenašel. Popravdě řečeno našel jsem jich několik, ale ani jeden se mi nelíbil. Nezbylo než vzít tužku, papír a srub si navrhnout sám a podle toho si jej postavit. V tu chvíli šla stranou úloha z fyziky, kterou jsem měl na příští den, stejně jako musely počkat domácí úlohy, které na mě čekaly do všech dalších školních předmětů. Staly se bezvýznamnými, pro život nepotřebnými. Já přeci nebudu v životě dělat nic jiného, než stavět prérijní sruby! K tomu sice možná bude nutné vědět, kolik je dvanáct krát dvanáct, ale na co k tomu budu potřebovat vědět, v kterém roce vznikla Zlatá bula sicilská, proč má jádro atomu protony a neutrony, a ne elektrony, a proč se slovo lev píše s „v“ na konci, a slovo včela s „v“ na začátku, když stejně ta „v“ nikdo nevyslovuje jako „v“, ale jako „f“, a všichni říkají lef a fčela.

Brzy byl srub na papíře hotový a nezbývalo, než najít vhodný materiál ke stavbě. Tedy najít dřevěnou kulatinu podobnou i ve značném zmenšení skutečným smrkovým kmenům, ze kterých se sruby montují, jak jsem se dočetl v knihách svých oblíbených autorů dobrodružných příběhů z amerických lesů a prérií. Dřevěné špejle byl materiál nejdostupnější, doma jich bylo dost. Ale srub ze špejlí? K smíchu! To bych ho mohl už rovnou lepit z párátek na zuby. Ze špejlí možná udělám rámy oken a výplň zábradlí, ale stěny srubu musí mít masivnější provedení. Šmejdil jsem po kůlně, po zahradě, po půdě a nic z nalezeného dřevěného materiálu nevyhovovalo mé představě. Zalévaly mě vlny smutku a bezútěšnosti. Dokonce jsem pomyslel i na to, že se vzdám snahy postavit srub pro malé zálesáky mých dobrodružných her, a že nadále zůstanou žít v krabici od bot. Ale jak už to bývá se všemi skvělými, ba troufám si říct i geniálními nápady, přicházejí nečekaně, pokud člověk vydrží a nechá jim otevřená vrátka své trpělivosti.

Den na to, kdy jsem klesal na mysli, vešla do mého pokoje maminka a podala mi dřevěné ramínko na šaty s masivní kulatinkou zaklesnutou mezi protilehlými příčkami.

- Pověs si na ně ty nové kalhoty, které jsi dostal k narozeninám, - řekla mi, usmála se a šla si dál po své práci.

Nové kalhoty jsem si na ramínko nepověsil. Ani by to nešlo. Ta nádherná srubová kulatinka, kterou jsem tolik potřeboval a kterou jsem dva dny marně hledal, se skvěla přede mnou na tomto nepotřebném vybavení mé skříně. Vždyť košile a trička lze přeložit a položit na přihrádku, a kalhoty stočit do ruličky, přepásat páskem a postavit do kouta. I vylomil jsem kulatinku z ramínka a pečlivě ho uschoval. A pak jsem tajně prozkoumal všechny domovní skříně a zbavil příčných kulatinek všechna ramínka, na která jsem narazil. Bylo jich dostatek na postavení všech čtyř stěn srubu. Pracoval jsem na stavbě srubu ještě týž den, a pracoval jsem rychle, přesně a podle nakresleného plánku, protože jsem tušil, že pokud budu odhalen ještě předtím, než kulatinky mezi sebou slepím Kanagomem, acetonovým lepidlem nad jiné dokonalým, budu kulatinky muset do ramínek vrátit.

Další den u snídaně všechno prasklo. Tatínek netušil, že má ruličku svých vyžehlených kalhot postavenou v rohu své skříně, maminka netušila, že pukům kalhot se takto skoro vůbec neublíží, a já netušil, jak to všechno dopadne. Mohlo to dopadnout hůř. Když jsem jim ukázal, na co kulatinky ramínek posloužily, tatínkovi, nadšenému domácímu kutilovi, hněv pominul, mamince, starostlivé domácí opatrovatelce, hněv zesílil, a mně, domácímu lumpovi a ničiteli, bylo umožněno své dílo dokončit, neboť tatínkovo nadšení převážilo maminčinu zlobu. Jako trest mi bylo uloženo umývání podlah a prášení koberců každou sobotu až do odvolání. Musel jsem slíbit, že dokoupená nová ramínka už nezničím, a na dostavbu srubu mi tatínek přinesl z práce tolik vhodných dřevěných kulatinek, že mi ještě zbyly na slepení ohrady pro koně. Ta ostatně ke každému prérijnímu srubu bezpochyby patří.

A žilo se mým přátelům, malým zálesákům, v tom mém ramínkovém srubu nadmíru dobře. A vlastně, žije se jim tam dobře dodnes, i když se už zub času do celého srubu viditelně zakousnul.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Puchalská
Moc pěkný článek. Holt chlapi jsou kluci pořád a to je víc než dobře. Dost bylo škarohlídů. Děkuju.
Zuzana Pivcová
Opravovat se da {z redakcniho webu} i komentare, ale to clovek nesmi byt v Albanii, kde nejsou nase pismena s hacky atd.
Lubomír Müller
Čtu svůj komentář, jen tak pro kontrolu, a vidím hrubé pravopisné chyby. Spisovatel by měl psát spisovně, tedy bez hrubek, ale to by musel psát pomalu, nechrlit, nedělat překlepy a číst po sobě dříve, než klikne uveřejnit. Bohužel se v již zveřejněných komentářích tady opravovat nedá, tož co se dá dělat. Stává se mi to často, Zuzka, pečlivá redakční redaktorka ví.... Jsem jí za to vděčný.
Lubomír Müller
Děkuji za milé komentáře. Ano, je to kapitolka z chystané knihy Obrázky času (paní Jano a Ivano, uhodly jste =) Už jsem tady dříve publikoval několik kapitol z této knihy, která bude ohlédnutím (přiznávám, že trochu laskavějším než často byla skutečnost) za "nevinnými" roky dětství. A tenhle můj srub z ramínek na šaty přežil více jak 40 let. Hrály si v něm z panenkami i moje dcerky, s čímž jsem jako kluk "výrobce" ani ve snu nepočítal. Na obrázcích, pripojených k článku, je vyfocený z různých úhlů a v různém prostředí. Vše jsem dělal sám tak, jak jsem to popsal. Dokonce i miniaturní nábytek, skříň a šuplata. Byly tam i stůl a židličky, ale ty už tlak času nevydržely. Za umělecký výtvor to nepovažuji. Kdepak. Jen jsem si takový srub přál mít, tak jsem si ho nakreslil a udělal. Nakonec měl i docela zajímavý osud: asi rok po dokončení jsem ho přihlásil na nějakou okresní výstavu malých všeumělů =) Nic sice nevyhrál, ale líbil se moc slečně, která vystavené exponáty hlídala. Zamiloval jsem se do ní a svůj výtvor jí dal. Byla šťastná, ale tím to skončilo. Odměněn jsem jinak nebyl =), což jsem si neuměl vysvětlit. Když se tatínek dozvěděl, že jsem srub dal jakési slečně, šel za ní do zámku (nebyla to komtesa, nebojte se, jen se výstava konala na teplickém zámku) a srub jí odňal, že jí nepatří. Schoval si ho v práci. O několik měsíců později jsem ho u něj v práci uviděl. Když mi vysvětlil, jak se tam ocitnul, byl jsem zahanben a naštval se na něj. Týden jsem s tatínkem nemluvil. Ale alespoň jsem pochopil, proč se slečna ke mně vůbec neměla, ačkoliv jsem jí dal z lásky dům....
Zuzana Pivcová
Viditelne patris k vseumelum a ti to v detstvi casto nemeli snadne. Asi jsi rodice svymi napady dost potrapil a mozna i kantory. Dobre, ze Ti to zustalo. Ze jsi hracicka i koncertni hrac! Uz abych byla na ceske klavesnici.
Alena Vávrová
Jako vždy, Lubomíre, moc pěkné, srdíčkové ♥ čtení. Hned bych četla dál, díky.
Jana Kollinová
Protože je příspěvek delší tak jsem přehlédla připojené fotografie nádherných výtvorů ze dřeva a prosila bych autora článku o sdělení zda jde o vlastní uměleckou tvorbu nebo se na nich podílel další kutil. Děkuji za odpověď.
Jana Kollinová
Stále platí, že v každém muži je malý kluk a v malém klukovi obrovská duše plná fantazie. Hezké čtení. Je to ukázka z nové knihy. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.