Zoologové, přírodovědci i mnozí laici ten proces moc rádi nevidí. Jinými slovy, mají pocit, že to lidstvo se svou láskou ke zvířatům už poněkud přehání. Slovník cizích slov výraz antropomorfizace popisuje takto: Polidšťování, neadekvátní přenášejí lidských vlastností, lidského chování a prožívání do mimolidské společnosti, například do zvířat, přírodních sil i neživých věcí. Pohledem do běžného života to vypadá nějak takto:
„A spinkáte s Aničkou spolu v posteli?“
„No to je jasné, Anička se vždycky zlobí, když se dlouho díváme na televizi. To pak sedí v posteli, upřeně se na nás dívá a dělá takové: ňuf ňuf. Vyzývá nás tím, ať už jdeme spát, všichni společně. Manžel vždycky hned vypíná televizi, on nesnáší, když je Anička nespokojená.“
„Slyšíš to, Maxíku? Anička chodí brzy spát a ty tak rád ponocuješ. Dobře poslouchej. Buď hodný kluk a odnauč se škrábat v jedenáct v noci na dveře a předstírat, že nutně potřebuješ ven. Ty se totiž jen chceš projít. Víte, on se Maxík moc rád prochází v noci.“
Ano, tak nyní běžně vypadají rozhovory majitelů psů. Pro někoho naprosto normální konverzace, pro někoho ukázka, že lidé to se svou láskou k psům, kočkám a dalším domácím zvířatům přehánějí. Kdo to kdy dříve viděl, aby s nimi mluvili jako s lidmi?
„U nás se vždy říkalo, že když zvíře dostalo jméno, stalo se členem rodiny. Pamatuji se, jak jednou zmizel můj králík Pepa. Nikdo neměl odvahu říct mi, že jsme ho měli k obědu. Já dlouhá léta věřila, že utekl. Bratr mi pravdu o Pepovi řekl až po letech a mě to i po letech vzalo. Myslím, že je dobře, když se nyní rozlišují zvířata užitková a ta domácí, k mazlení, pro radost. Nejhorší bylo, když člověk získal vztah k nějakému hospodářskému zvířeti, dal mu jméno a pak mu ho někdo zabil a sežral,“ vzpomíná osmdesátiletá Věra, která prožila dětství na statku. „Tehdy byl pes vždy u boudy a večer se pouštěl na zahradu, aby hlídal. Jméno měl, ale byl to pes. Měli jsme ho rádi, ale nebrali jsme ho jako člověka, ale jako psa. Nyní zírám, že se lidé k pejskům chovají jako k lidem. Ale vlastně je to hezké. Možná, že kdybych žila v dnešní době, tak bych si taky svého králíčka Pepu brala do postele,“ říká se smíchem.
Nyní už je jasné, že psi dokáží věci, o nichž lidé dříve neměli tušení. Jsou schopni si zapamatovat sto až dvě stě slov, jejich vnímání toho, co se děje kolem nich, je na úrovni dvouletého dítětě. Není tedy divu, že čím více lidé psy či kočky a jejich schopnosti poznávají, tím více jim připadají podobní lidem. To znamená, že jim přisuzují lidské vlastnosti a schopnosti. Někdy oprávněně, někdy to poněkud přehánějí, ale zkrátka, je to lákavé.
„Často se nyní mluví o inteligenci psů, sestavují se různé žebříčky, která psí rasa je inteligentnější než druhá. Jenže mnohdy lidé tu psí inteligenci měří podle lidské. Co si vlastně pod pojmem psí inteligence přestavit? To, jak pes plní lidské příkazy? Nebo to, že je svobodomyslný a byl by schopný přežít, kdyby se ocitl v přírodě?“ klade otázku cvičitel psů Václav Tomšovský.
Mnoho dalších kynologů upozorňuje, že to lidé s polidšťováním zvířat začínají přehánět. Příkladem je například to, že očekáváme, že psi budou chápat vše, co po nich chceme, že se budou chovat jako lidé. Jejich grimasy a řeč těla si vykládáme podle toho, na co jsme zvyklí u lidí. Jenže ve skutečnosti to často znamená něco jiného, jen si to nechceme připustit.
Na přehnané polidšťování zvířat nedávno upozornil profesor filozofie Thomas Baldwin, který je jedním z autorů studie, jež tvrdí, že to vědci přehánějí s polidšťováním opic. Primáti svou chytrostí s podobností lidem lidstvo fascinují už řadu let. „Experimentální polidšťování zvířat je neetické. Příkladem je přidávání lidských rysů opicím, například tím, že je lidé učí lidskou řeč. Výsledkem však mohou být stvůry,“ upozornil filozof.
„Polidšťovat zvířata je problematické, ale pokusit se vcítit se do situace zvířete, například jak ono se dívá na člověka a lidské hemžení, to nemusí být marné,“ uvedl Josef Duben, dlouholetý mluvčí Státní veterinární správy a autor knih. „Vidět ve zvířatech bytosti, které jsou po duševní stránce rovnocenné člověku a přičítat jim lidské uvažování, to s ohledem na znalosti z biologie a etologie člověka a živočichů dost dobře nejde. Ale je nutné si uvědomit, že zvířata, ať už domácí, hospodářská či volně žijící, jsou živí tvorové, kteří odpovídajícím způsobem cítí. To znamená, že vnímají libost, mají strach, dovedou se radovat. A proto je na jejich potřeby nutné brát ohled,“ dodává.
Je v podstatě jedno, jestli s pejskem spíme v posteli a vážeme mu na ofinu růžové mašle nebo máme vysportovaného parťáka, který perfektně reaguje na každý náš příkaz. Nebo zda máme poněkud svéhlavou kočičku, která se vrací domů jednou za týden a pak zase odvážně vyráží na výlet.
Zkrátka, každé zvíře je jiné, každé má poněkud jinou povahu. Je fajn, když to dokážeme akceptovat a snažíme se o něm zjistit, co nejvíce. Co cítí, co ho těší, co nemá rádo. Protože, pokud si s ním opravdu rozumíme, poznáme to. Někdo to nazve přehnaným polidšťováním, někdo pěkným pochopením toho, že každý jsme odlišný a přesto nám spolu může být dobře, pokud se navzájem respektujeme.
