Na první pohled sympaťák, přesně takový, jakého si ho pamatují diváci z oblíbeného televizního seriálu Četnické humoresky, kde ztvárnil roli rozšafného poručíka Ambrože. Jeho hlasem kromě řady jiných, hovoří svérázný komisař Ben v německém seriálu Big Ben. Zdeněk Junák působí dlouhá léta v Městském divadle Brno a velmi dobře jej znají i posluchači Českého rozhlasu Brno. Rozhovor jsme ale začali, pěkně po pořádku, od dětství.
Jste rodákem z Kroměříže, ale dětství jste prožil v Uherském Hradišti…
Můj tatínek působil v cukrovarnictví. A když se stal ředitelem cukrovaru ve Starém Městě u Uherského Hradiště, přestěhovali jsme se právě sem. Tady jsem chodil na základní i na střední školu.
A pak přišlo Brno, kterému jste se, nejen divadelně, nakonec i upsal…
V roce 1970 jsem se dostal na brněnskou Akademii múzických umění (JAMU). Maminka měla samozřejmě velké přání, abych po jejím absolvování nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, ale osud chtěl jinak. Vybrali si mě do tehdejšího Gottwaldova, do Divadla pracujících. Tady jsem byl dva roky a od roku 1975 do roku 1992 jsem působil ve Státním divadle Brno (Mahenova činohra) a od roku 1992 jsem v angažmá Městském divadle Brno (dříve Divadlo bratří Mrštíků, pozn. red.). Nyní jsem už sice takzvaně pracující důchodce, ale na odpočinek se zatím nechystám.
Na divadle jste sehrál řadu nádherných rolí, za jednu z nich Arama Beera v Koločavě jste získal nominaci na prestižní cenu Thálie. Širokou popularitu, ale herci přinese televize. Co vy a Četníci?
To byla opravdu moc krásná práce. Četnické humoresky to měly ze začátku dost nahnuté. Praha je nechtěla, Ostrava na seriál neměla peníze, a tak se autoři vydali do Bratislavy. Ještě štěstí, že měli při cestě Brno. No a naše studio se „Humoresek“ ujalo a vznikla opravdová televizní legenda, která při každé repríze přivede k obrazovkám velké množství diváků.
Čím se tohle natáčení lišilo od jiných?
Nezapomenutelný režisér Toník Moskalyk dal příležitost také řadě herců z takzvaných oblastí. Tedy těm mimopražským. A ukázalo se, že jsou stejně dobří a diváci je berou. Navíc velmi dbal na dobové rekvizity, aby všechno bylo přesně tak, jako v době první republiky. Všechno muselo sedět. Třeba se v záběru objevil na silnici namalovaný přechod pro chodce, muselo se točit znovu a jinde. Byla to krásná práce se skvělými lidmi, i když nám režisér během natáčení bohužel zemřel a na jeho místo nastoupila dcera Pavlína Moskalyková Solo.
Vepsal se vám některý z dílů do paměti víc, než jiné?
Byla to epizoda, v níž je zavražděna holčička. A protože všechny případy byly inspirovány skutečnými událostmi, v tomto případě režisér věděl, o koho šlo. Dívenku znal. Museli jsme práci přerušovat, protože se neubránil slzám. To byly emotivně náročné chvíle pro nás všechny zúčastněné.
V seriálu v jednom z dílů s pátračkou zpíváte píseň: „My jsme národ veselých četníků“, myslíte, že by si ji zazpívali i dnešní policisté?
Chci věřit, že ti, kteří jsou na svou práci hrdí a dělají ji se zaujetím, ano. Ono je moc dobře u každé profese vidět, kdo ji dělá se zanícením a radostí a tím, na koho prostě zbyla. Dívat se na šikovného zedníka při práci, to je přece paráda! A to se jistě týká i četníků. A musím se přiznat, já to mám u nich dobré. Berou mě za svého… Ale nehřeším na to.
Vy jste ale doma také v dabingu. Například Ben Berghammer v německém krimiseriálu Big Ben, člověku při sledování ani nepřijde, že ten obr ve skutečnosti mluví německy.
S Ottfriedem Fischerem jsem měl možnost se osobně setkat. Je to sympatický chlapík s velkým úspěchem u žen. Daboval se dobře. Kvůli tloušťce prakticky nemá žádnou mimiku tváře. V současné době jej ale trápí zdravotní problémy.
Vaším hlasem promlouval k českému a moravskému národu i další populární Němec. Legenda televizního teleshoppingu Horst Wuchs, muž s výraznou náušnicí.
No jo, to začalo už v polovině devadesátých let. Tehdy působila v Brně velmi aktivní dabingová studia. Horst je svérázný občan Švýcarska žijící ve Vídni. Také jsem se s ním setkal.
Omámil jste někdy sám sebe a koupil si některý z nabízených produktů?
Sobě jsem koupil prkénko s nožem, no to nebylo nic moc. Ale bratrovi jsem koupil zázračné leštidlo na auto. V klipu Horst po autě dokonce střílel vzduchovkou, a poté lak uvedl do původního stavu. Byl to tenkrát mezi majiteli aut velký hit, a dokonce opravdu fungoval. Moje tchyně si „u Horsta“ řadu věcí koupila, a protože se na mě nezlobí, asi byla spokojená. Ale vy jste zapomněla na Dallas. A to byl můj první dabingový majstrštyk. Daboval jsem Pamelina bratra Clifa Barnesse. Nekompromisního nepřítele hlavního padoucha seriálu J. R. Ewinga. To bylo dílů a dílů, celkem 357, a těch diváků, u nich.
Na závěr jsem si nechala vaši srdeční záležitost posledních let – rozhlas a vaše populární Srdcovky…
Nic lepšího mě nemohlo na stará kolena potkat. Ve všední dny vysílám od devíti do deseti, v sobotu od deseti do dvanácti. Jsou to pořady, v nichž hrajeme na přání posluchačů, ne jubilantům, ale lidem, kteří něco dobrého vykonali. Mnohdy jsou to velmi dojemné příběhy, jindy veselé a já na oplátku posluchačům vyprávím, co zase vyvedla moje vnoučata Sabinka a Sebík, co bylo v divadle, koho jsem potkal na ulici. Je to takové hodně osobní. Vše je proloženo příjemnou hudbou a humornými scénkami z rozhlasového archivu.
Pro řadu lidí, kteří se v životě ocitli opuštění bez přátel a rodiny, jste důležitou součástí jejich života…
Vím to, a je to pro mě zavazující. Moc si toho vážím. I když, samozřejmě občas dostávám i sprosté e-maily a dopisy posluchačů, kteří mě například nadávají, která, že zpěvačka to zpívala v mém pořadu. Ale s tím se musí počítat.
Herci jsou většinou takzvané sovy, ale vy vysíláte poměrně časně zrána. Vstáváte rád?
Skutečně jsem výjimka. Herec skřivan, který doma ráno vstává opravdu první. Nachystám snídani, dovedu vnoučátka do školy, a potom už uháním do rozhlasu. Tak to je, a tak se mi to líbí. Jen nerada jsem se se Zdeňkem Junákem loučila, ale spěchal do divadla na zkoušku. A právě z tajných informačních kanálů Městského divadla Brno jsem se dozvěděla, a vám to prozrazuji, že tento herec skřivan, má v divadle v šatně kanapátko, kde si po poledni dopřeje osvěžujícího „šlofíčka“. Tož tak. (Přesně těmito slovy se Zdeněk Junák pokaždé loučí s posluchači rozhlasových Srdcovek).
Alena Kučerová pro portál i60
