Tato scéna byla odposlechnuta ve vlaku. Nastoupil do něj pár ve věku kolem šedesátky.
„Ty jsi nevzala ta jablka?“
„Ne.“
„A proč?“
„A proč jsi je nevzal ty, když máš na ně chuť?
„Protože vždy balíš ty.“
„No balím, protože to nikdo jiný neudělá. Všechno vždycky dělám já.“
„Nech toho, jedeme na výlet, tak se nebudeme hádat.“
„Ty jsi začal.“
„Je se jen zeptal, proč jsi nevzala jablka.“
„No jasně, protože čekáš, že se o všechno vždycky postarám.“
Banální nedorozumění, které bude za pět minut zapomenuto? Možná ano, možná ne. Životy mnoha párů se každý den skládají z desítek podobných nedorozumění, hádek, hašteření.
„Základní pravidlo manželského soužití zní: nečekejte, že to partner bude dělat jako vy,“ uvádí psycholog Steven Stosny, spoluautor knihy Jak beze slov zlepšit své manželství. A píše v ní o svých zkušenostech z praxe: „Spousta mužů si stěžuje, že se snaží řadu věcí měnit k lepšímu, ale ženy si toho nevšimnou. Muži mají pocit, že na nich partnerky pořád vidí jen to špatné, ale ženy mají tento pocit také. Zkuste si představit, jak demotivující musí být, když se snažíte o nápravu a partnerka či partner to vůbec neocení.“
Problém je podle psychologů v tom, že partnerovo chování, které nám připadá nesprávné, vnímáme mnohem snáz, než své vlastní. Zkrátka, málokdo si řekne: se mnou se asi těžko žije, jsem popudlivá či popudlivý, nechválím, už se mnou není legrace. Ale o partnerovi to řekneme klidně: s tebou je život k ničemu, jsi pořád popudlivý, nikdy mě za nic nepochválíš a už s tebou vůbec není legrace.
„Manželka byla na týden u dcery v Praze. Když se měla vrátit, vyluxoval jsem celý byt, pořádně ho vyvětral a do ledničky jsem dal sýry, které má moc ráda. Těšil jsem se, že bude mít radost,“ vypráví jednasedmdesátiletý Petr z Ostravska. „Přijela, vůbec si nevšimla, jak je uklizeno. Koukla do lednice a řekla, že to v ní nějak páchne, že ji bude muset umýt. Pak řekla, že je unavená a šla do koupelny. Nečekal jsem, že mi po čtyřiceti letech manželství řekne, že jsem úžasný, ale prostě jsem jí chtěl udělat radost. Jenže ona to buďto nevnímala nebo nechtěla vnímat. Připadá mi, že už mi neumí říkat nic hezkého, že to asi považuje za zbytečné. Nebo jí prostě lezu na nervy jen tím, že jsem, ať dělám cokoli nebo nedělám nic,“ shrnuje Petr.
„I když si to v hloubi duše nepřiznáme, stejně víme, kdy partnerovi ubližujeme,“ podotýká psycholog Steven Stosny, který ve své knize popisuje podobné případy.
Případy, které zná spousta lidí ze svého života nebo ze svého okolí. A čím jsou lidé starší, tím více se s nimi setkávají. Z dlouholetých manželství totiž často postupně mizí slova díků, uznání, pochvaly, projevy lásky. Přibývá nejen mlčení, ale také výtek a projevů nespokojenosti. Na jedné straně je to přirozené. Když jsou spolu dva lidé padesát let, je jaksi všeobecně považováno za divné až směšné, pokud si říkají věty typu: miláčku, ty jsi úžasná, tak skvělou kávičku umíš uvařit jenom ty. Případně: zlatíčko, ty jsi nejbáječnější muž na světě, neznám nikoho, kdo umí tak perfektně posekat trávník. Na druhé straně je přinesení kávy nebo posečení trávníku věc, která určitou pochvalu či aspoň pozornost zaslouží.
„Vždy, když manželovi přinesu kafe, čaj nebo jídlo, lehce se mě dotkne. Pohladí mi ruku. Pro mě je to projev lásky, toho, že si váží, že se o něj starám. A já se o něj starám ráda, protože vím, že si toho váží,“ říká pětasedmdesátiletá Vlasta z Prahy. „Když vidím, jak moje dcera manžela neustále peskuje a nikdy mu nevyjádří obdiv, vždy toho lituju. Myslím, že úctu a lásku si lidé mohou dát najevo i bez patetických řečí, třeba jen pohledem, dotykem.“
V mnoha dlouholetých vztazích se však usazuje jakýsi syndrom, který psychologové nazývají: všechno špatně. To označení je výstižné. V podstatě je úplně jedno o co jde, ve výsledku je to vždy špatně.
„Ty jsi dělala kuře? Aha, no….“
„Co no? Ty nemáš chuť?“
„Ale jo, ale já myslel, že budou řízky.“
„Víš co, tak si příště vař sám, já ti do hlavy nevidím, jestli se ti sní o kuřeti nebo řízku. Se tady s tím dělám a tobě to není dost dobré.“
„Vždyť to sním, řízky nebo kuře, to je přece jedno.“
Další týden:
„Jé, ty jsi udělala ty řízky. Ty jsi skvělá.“
„Se nemusíš přemáhat s těmi pochvalami, stejně nakonec řekneš, že máma je dělala lepší.“
Jsou to věty, které lidé říkají, aniž vědí proč. Vědí, že tím partnerovi či partnerce ublíží, ale možná se jim uleví, možná potřebují říct něco pichlavého, nemilého, nehezkého. Malé lehce jedovaté nebo přezíravé slůvko, které jednomu z partnerů udělá dobře a druhého naštve, rozladí. To je jev, který patří k dlouholetým vztahům. Někteří partneři je snášejí v pohodě, jiní se kvůli nim hádají, někteří se kvůli nim rozejdou.
Každopádně je stejně jednoduché jako jedovaté slůvko vypustit i slůvko pochvalné, milé. Tak čím to je, že těch milých slov říkáme méně? Považujeme je za zbytečná? Stydíme se je vyslovit? Jenže právě ony někdy v dlouholetém, zdánlivě vyprahlém a nudném vztahu mohou udělat divy.
