Příběhy naší republiky:  Rozhlas nás provází každodenně již téměř 100 let
Foto: autorka

Příběhy naší republiky: Rozhlas nás provází každodenně již téměř 100 let

24. 10. 2018

Rádio je pro mě zpravodaj, hudební kulisa i ranní budík. Narozdíl od televize mi (podobně jako kniha ve srovnání s filmem) dává větší prostor pro vlastní představivost a tvůrčí spoluúčast, navíc mi šetří zrak a nenutí mě k statickému setrvávání na jednom místě. A obejde se bez dabingu.

Vzpomínám na naše rodinné staré černé rádio, na němž, jak nám říkali rodiče, musela být v době protektorátu umístěna varovná cedule o zákazu poslechu zahraničního vysílání. Teprve o několik let později, to už mi bylo asi 15 let, nám maminka koupila gramorádio. A protože televize u nás ještě hodně dlouho nebyla, představovalo rozhlasové vysílání náš hlavní kontakt se světem. A to i se světem západním díky objevení nežádoucích stanic Svobodná Evropa či Hlas Ameriky, kde každodenně hráli světové hity. Rozhlas je tedy pro mě především velký pamětník.

Ačkoliv slaví Český (původně Československý) rozhlas teprve 95 let od zahájení vysílání u nás, dá se říct, že je nedílně spjat s dějinami naší republiky (původně Československé republiky) po celou dobu jejího trvání a spolu s ní slaví tedy dnes i její sté narozeniny. Vždyť pokaždé, když se něco dělo, byl rozhlas tím, kdo byl u toho.

Při této příležitosti byla v dolní části Václavského náměstí v provizorním výstavním objektu nainstalována expozice s názvem Český rozhlas - Schody času. Je rozdělena do 10 dekád s příznačnými názvy, např. Splněný sen, Stín hospodářské krize, Od války horké ke studené atd. Jednotlivá období jsou prezentována panelovými přehledy nejvýznamnějších, nejen politických, událostí, dokumentárními fotografiemi, výroky známých osobností té doby a zvukovými záznamy částí rozhlasových zpráv a relací (hlášení o invazi spojeneckých armád, které překročily v noci na 21. srpna hranice, prezidentský slib gen. Svobody, volání o pomoc v Pražském povstání). 

A protože z toho století už víc než 60 let pamatuji, není divu, že mě výstavka včetně poslechu pěkně dojala a že se mi na chvíli zarosily oči. Také jsem ocenila, že si expozici prohlíželo zároveň se mnou i několik mladých lidí.

Ráda bych na závěr uvedla několik vybraných výroků s nadčasovou platností a pak už vás jen pozvala na malou prohlídku.

Tož, demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty. (T. G. Masaryk 1919)
A my se chodíme do Moskvy učit, víte, co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry. (K. Gottwald 1929)
Musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.  (M. Horáková 1950)
Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.  (J. Palach 1969)
Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.  (V. Havel 1990)
Sametem se dá krásně škrtit. A do sametu se koneckonců balily sťaté hlavy.  (K. Kryl 1993)

Můj příběh Příběhy naší republiky
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Naděžda Špásová
Zapnutí rádia je můj první ranní úkon a to denně.
Zdenka Jírová
Zuzko, naprosto s tebou souhlasím, cítím to stejně. Rádio jsme měli doma. co pamatuji, později gramorádio, kde jsem si pouštěla desky s Hurvínkem a Spejblem. Dráťák jsme měli v práci. jem stále velkou příznivkyní rádia. O televize jsme dlouho neměli zájem, raději jsem poslouchala v rádiu večer četbu na pokračování, další pěkné programy. Bohužel,dnes je tam víc anglicky zpívajících zpěváků, o českou hudbu zavadím jen málo.
Eva Mužíková
Zuzko, Ty když zvolíš jakékoliv téma k napsání článku, vždy vznkne malé skvělé dílko. Děkuji
Jana Šenbergerová
Rádio mě provázelo celým dětstvím a mládím. Vždycky mě fascinovalo to zelené "magické oko", které různě blikalo při ladění. Kdykoliv jsem se octla na delší dobu v nemocnici, býval rozhlas po drátě jediným spojením se světem. Clánek mi připomněl, že se už dlouho chystám nějaké si koupit, a to z důvodů, které uvádí Zuzka.
Věra Ježková
Zuzko, připojuji svůj mail O. Neffovi z 22. 8. t. r.: Vážený pane doktore, ve vašem dnešním rozhovoru s paní Lekešovou mne zaujalo vaše sdělení, že neznáte nikoho, kdo by měl doma rozhlas po drátě. A pokud ano, musel za něj hodně zaplatit. Přestože mne nebudete znát i nadále, ráda bych vám oznámila, že my jsme ho doma měli. V srpnu 1968 mi bylo 14 let. A „dráťák“ jsem považovala za tu nejobyčejnější věc na světě, dokonce za něco podřadného. Samozřejmě nevím, jak jsme k němu přišli. Nikdo z rodiny ale nebyl politicky aktivní, ani jsme neměli významné známé. Jen otec pracoval v Technické ústředně spojů na Dimitrovově náměstí v Praze 7. Že by ho tam dostal jako naturálie? Rozhlas po drátě jsem měla až do konce. Vzpomínám si, že jsem obdržela informativní dopis s požadavkem vyslovení souhlasu s jeho zrušením. Na nějž jsem odpověděla, že nesouhlasím, ale uvědomuji si, že mi to není nic platné. / Ty naturálie, to je pravděpodobné! Věnujme dráťáku tichou vzpomínku. Hezky zdravím. Ondřej Neff

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.