V pátek 26. října jsem si u snídaně vyslechla rozhlasovou předpověď počasí, dle níž k nám v sobotu vtrhne paní zima. Když to říkali v rádiu, tak to musí být pravda. A to já tak nemůžu nechat a musím si užít poslední pěkný den v přírodě. Otvírám si mapy a za pomoci idosu okamžitě plánuji trasu. Výchozí bod - Hlinná, odtamtud po žluté kolem Plešivce (ach, Plešivecké ledové jámy už dlouho toužím vidět), kde u barokní kaple Narození sv. Jana Křtitele přestoupím na modrou a dojdu na zříceninu hradu Kamýk. V Kamýku hup na zelenou a na Kalvárii ke třem křížům.
Odjezd - co nejdříve!
Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Rozhlížím se v Hlinné a zaujala mě česká vlaječka na stromě i dlouhatánská řada hrnečků na plotě. Vodník ale asi bydlí o kousek dál, má tam na dvorku krásně zelené auto. Chytám žlutou a vyrážím. Cesta podzimní krajinou pěkně ubíhá a najednou stojím u tabule "Přírodní památka Plešivecké ledové jámy". A považte, za ní vede do lesa sice neznačená, ale krásná cesta, zdobená spadaným listím. Srdce mi zabušilo a bez rozmýšlení si trasu natahuji. Zdá se, že je to jen kousek, mrknu k nějaké té jámě a šup zpátky dolů na cestu. Pomalu stoupám a mezi stromy se objevuje kamení. Hodně kamení. Pane jo, tak to je ta pleš, podle níž má Plešivec jméno. A vypadá to, že jsou tam udělané chodníčky! Jdu to omrknout. Jde to dobře, ale lidi jsou hrozní. Kdoví proč předělávají přírodu a stavějí z kamenů nesmyslné pyramidy. Láteřím, fotím a dostávám se na vrchol. Uf, zatočila se mi hlava při pohledu na druhou stranu. Je odtud sice pěkný výhled, ale pode mnou ohromné suťové pole v prudkém svahu. Tam bych fakt nechtěla spadnout. Raději honem zpátky, ale co to? Za takovou chvilku se mávnutím nějakého kouzelného proutku ta krásná cesta, po které jsem přišla, někam ztratila! Co teď? Chvíli zmateně pobíhám a přemýšlím, kdo mi ji vzal a proč nechce, abych se vrátila. Pak si oddychnu. Mezi stromy mi kyne přístřešek s lavicemi a na něm modrá značka. Tak, a mám se čeho chytit. Úsměv ve tváři mi brzy ztuhl. Vyděšeně zjišťuji, že ten modrý proužek mě dovedl tam, kde jsem byla před chvílí, a vyzývá mě, abych se vydala na zteč toho kamenného moře. Nic jiného mi nezbývá, tak prosím všechny svaté, ať mě dovedou dolů celou a nezlomenou a dávám se na sestup. Sem tam objevuji na kamenech modrý proužek, raději se moc nerozhlížím a jako šnek se sunu dolů. Uf, podařilo se. Jásám a hledám ledové jámy. Budu sem ale muset asi ještě jednou, v zimě.
Zakrátko se objevila barokní kaple Narození sv. Jana Křtitele a, světe div se, i žlutá značka, po které jsem původně měla přijít. Tedy kdybych si neodskočila nahoru na Plešivec.
Spokojená nečekaným úspěšným přechodem Plešivce (509 m n.m.) vyrážím na Kamýk. Zřícenina hradu Kamýk se vypíná na čedičovém suku a je viditelná zdálky ze všech stran. Kdo ví, co všechno se před věky odehrálo v jeho zdech? Zdá se mi, že mezi zbytkem hradního paláce vidím zábradlí a jásám nad budoucím rozhledem. Leč vchod je opatřen mříží a první schod je ve výšce, která svědčí o dnešní nedobytnosti hradu. A ještě přiběhl nějaký čtyřnohý strážce a snaží se mi nahnat strach. Slyšeli jste, že ve vsi Kamýk pobýval při své svatební cestě s jeho druhou ženou Betty Ferdinandovou Bedřich Smetana? Ve vsi můžete navštívit pamětní světničku.
Ale na mě už čeká barva poslední, barva naděje, zelená. Vykračuji si vesele k cíli, jímž je pro dnešek Kalvárie nebo chcete-li Tříkřížový vrch. Tři kříže tu prokazatelně byly už v roce 1587 a jsou, viděno zezdola od Labe, vysoko na strmé skále. Jedna z pověstí praví, že se tu tři panny z nešťastné lásky k jednomu muži vrhly ze skály dolů. Já však ke třem křížům přicházím z druhé strany, téměř po rovině. Kříže jsou odtud, za předpokladu, že se chcete vrátit stejnou cestou zpět a nepodívat se nekontrolovaně dolů k Labi, prakticky nefotitelné. Nejlépe uděláte, když se posadíte a budete hledět dolů. Právě tady jste v mystickém místě, zvaném Porta Bohemica, Brána Čech. Labe, přitékající z nížiny, právě zde mizí v kaňonu, který si silou a věky vyhloubilo ve skalách a plyne jím dál přes Ústí nad Labem až na hranice s Německem. Vlevo jsou na stráních rozprostřené vinice s půvabnými bílými domečky, kde zraje už po staletí žernosecké víno. Tři kříže se dají vyfotit z místa, které je o kousek dál a kam vede ve svahu vyšlapaná pěšinka ke zbytkům strážního hrádku.
Při cestě do cíle ve Velkých Žernosekách po klikaté silnici mě provází pohled na Kamýk. Vracím se z výletu spokojená a že zítra přijde zima? Klidně může. PS Přišla.