Další den našeho pobytu v Anglii nás čekal opět krok do neznáma. Zabalili jsme si naše minikufříky, rozloučili se s Londýnem a zahájili přesun do hrabství Suffolk k našim přátelům. Ve skutečnosti jsme toho moc nenachodili. Dlouho jsme se vezli metrem po dosud neobjevených trasách, dvakrát přestupovali, trošku bloudili, když nás metro „vysadilo“ trochu dříve, než jsme čekali, ale nakonec jsme se vyhoupli na povrch ve stanici Red Bridge, která leží na samém okraji Londýna. Dál jsme pokračovali autem.
Hrabství Suffolk leží na východě Anglie při pobřeží Severního moře. Podle toho, co se dá najít na Google, proslavila toto hrabství asi nejvíce ovce Suffolk. Jde o ovce s černou hlavou a krátkou vlnou, které se chovají hlavně pro maso. Jsou oblíbené i u nás. Suffolk je oblast převážně nížinatá, místy trochu zvlněná, plná polí, luk a různých remízků. Během cesty po dálnici jsme toho však moc neviděli, dálnice byla většinou lemována vyššími břehy. A navíc já osobně jsem měla během cesty úplně jiné myšlenky. Seděla jsem vedle řidiče a celou cestu jsem si zvykala na to, že jedeme vlevo. A stále přepočítávala míle na značkách na kilometry.
Naši přátelé žijí ve vesnici jménem Woolpit, která leží asi 10 km od většího města Bury St. Edmunds. Jméno Woolpit prýve staré angličtině znamená něco jako „past na vlky“. Woolpit má dlouhou historii, vznikl pravděpodobně již v 10. století. Váže se k němu stará pověst o tzv. Zelených dětech z Woolpitu. Podle této pověsti přišly do vsi dvě děti, které měly zelenou pleť, živily se pouze syrovými fazolemi a mluvily naprosto neznámým jazykem. Ostatně dvě děti, jeden vlk a kostel jsou i ve znaku města.
Znak obce Woolpit
Woolpit má v současné době asi 2000 obyvatel, jeden starobylý kostel, jeden obchod s potravinami a pekařství, tři hospody a dokonce i dva lékaře. Hned po obědě jsme si vypravili na krátkou pěší prohlídku. A kde jinde začít než uprostřed. Na malém náměstí či návsi je soustředěno skoro všechno, co jsem vyjmenovala. V budově radnice je dokonce místní muzeum (osobně jsem si ho nazvala nejmenším muzeem na světě). Je to prakticky jedna velká místnost, kde je nashromážděna řada věcí souvisejících s životem lidí v tomto místě v dobách minulých.
Místní muzeum ve Woolpitu
A právě v tomto muzeu jsem však poprvé zažila něco, co se v dalších dnech mnohokrát opakovalo na jiných místech pouze v mírných obměnách. V muzeu nám byla k dispozici usměvavá seniorka, která ochotně odpovídala na všechny naše dotazy. A závěrem nás nasměrovala k návštěvní knize, protože tak „vzácná“ návštěva z daleké ciziny se samozřejmě musela zapsat. Dozvěděli jsme se od svých přátel, že tato služba v muzeu je organizována jako charitativní činnost a střídají se zde senioři, kteří mají zájem ji vykonávat.
Centrum obce Woolpit se studnou (dnes již nefunguje)
Ještě tentýž den se zcela jiné charitativní činnosti osobně zúčastnil i můj muž. Byl pozván na ruční natahování věžních hodin v sousední vsi. Hodiny se natahují pravidelně jednou týdně. K tomu, aby se závaží dostalo až nahoru, je třeba 600 krát otočit klikou. Naštěstí se při usilovním točení klikou střídali tři senioři a poté zašli obnovít síly jedním pivečkem do místní hospůdky.
Woolpit - jeden z domků s doškovou střechou (byl na prodej)
Další zajímavostí v tomto místě jsou domy s doškovými střechami. Kupodivu doškové střechy nejsou jen na historických budovách. Mohli jsme dokonce pozorovat pokládku nové doškové střechy na čerstvě zrekonstruovaný dům. Ve výčtu věcí stojících za povšimnutí samozřejmě nemohu zapomenou na místní kostel Sv. Marie, který stojí trochu stranou od centra. Uvnitř jsme obdivovali nádherný dřevěný strop, samozřejmě opět provázeni místním seniorem, který dohlíží na dění v kostele mezi bohoslužbami.
Woolpit - místní kostel sv. Marie obklopený hřbitovem se starými náhrobky
Nedaleko od Woolpitu leží Lavenham, který je znám hlavně svými hrázděnými domy v centru obce. Domy jsou anglicky malé, často dost křivé a většina z nich je natřena svěží barvou. Kupodivu nejde o vylidněný skanzen, řada těchto domů pocházejících ze středověku je stále používaná. Nejčastěji jsou v nich obchody, v jednom z nich je i vyhledávaný (a prý pořádně drahý) hotel.
Lavenham - pohled na hlavní třídu s hrázděnými domy (a kupodivu velkým provozem aut)
Lavenham - jeden z hrázděných domů
Lavenham - zvláště křivý domeček
Lavenham - je polovina září a všude plno květin
Z Lavenhamu jsme se přesunuli do již několikrát zmiňovaného Bury St Edmunds. Jde o historické tržní město se strategickou polohou v hrabství Suffolk. Vzniklo jako první plánované město Anglie po odchodu Římanů. Centrum si uchovalo normanský půdorys ulic s pravoúhlou strukturou. Na úplném počátku bylo město benediktinským klášterem, který byl založen pro uchování ostatků Edmunda, posledního anglosaského krále východní Anglie. Odtud pochází také jeho delší název, zkráceně se tomuto městu říká Bury. V současnosti je Bury hlavně známé ruinami kostela starého opatství, nádhernou katedrálou původně z 11. století a rozkvetlými parky, které vše obklopují. Za povšimnutí stojí i hotel Angel porostlý břečťanem, který je známý z Kroniky Pickwickova klubu. Pro současné obyvatele je zase důležité, že zde sídlí známý pivovar Green King a také cukrovar, produkující cukr pod značkou Silver Spoon.
Bury - zbytky starého kostela v opatství
Bury - jedno z mnoha krásných zákoutí parku
Bury - hotel Angel
Bury - katedrála
Bury - katedrála, hlavní loď
Bury - strop v katedrále
Po dnu plném neobvyklých zážitků jsme večer strávili společně s přáteli v jedné z vesnických hospůdek na neobvyklé akci. Šlo o pravidelné setkání místních příznivců staré anglické hudby a historických hudebních nástrojů. Poprvé jsem viděla na vlastní oči niněru a nyní mám dokonce představu o tom, jak se na ní hraje a jak zní. Obdivovala jsem i jedinou ženu mezi muži. Vybalila si a smontovala dudy, trochu jiné než klasické skotské. A samozřejmě na ně obdivuhodně zahrála. Zaujal mě i zvláštní bubínek se zajímavou paličkou, či hra na ukulele. Zpočátku jsme netušili, co se přesně bude dít. Potom postupně každý z přítomných buď něco zahrál, zazpíval či zarecitoval. Tak, jak na něj přišla řada. Když jsme pochopili, že přijde řada i na nás, hodili jsme si pomyslnou korunou a můj muž zapěl Okolo Hradce (ostatně jakou jinou, když jsme z Hradce Králové). Já jsem se vykoupila tím, že jsem stručně přeložila její obsah do angličtiny. Líbilo se to. Asi jsme byli zajímavým zpestřením jejich hudebního večera.
Z hudebního setkání - první muž zleva drží na klíně niněru
Z hudebního sestkání - irský bubínek
Nejen voňavou tečkou za zajímavým zážitkem byla samozřejmě vydatná večeře.
A co nás čeká zítra? Pojedeme se podívat na pobřeží Severního moře. Ale více o tom až příště.
