V naší rodině používáme auto k přesunu z místa A do místa B. V naší rodině nikdo svému autu nikdy nedal žádné jméno, v žádném autě se nikdo nenarodil, nikdo neumřel, nikdo nikomu nevyznal lásku, nikdo nenaboural, ani se nikdo nedozvěděl, že ten druhý se s ním chce rozejít, nebo že je na cestě další potomek.
Zatímco jinde vymýšlejí trefná pojmenování pro svá vozidla, v naší rodině vymýšlíme piškuntálie, srandičky, veselé taškařice, šprýmy, vtipy, psinu. A nenudíme se.To tak jednou na Štědrý den jsem u kmene vánočního stromku našla houpající se malý balíček. Nic v něm nechrastilo a byl velmi lehký. Uvnitř se skrýval papír složený do harmoniky s nadepsaným textem: „Jestli chceš vědět, co Ti letos Ježíšek nadělil, musíš postupně odkrýt deset indicií. Jestli dárek uhodneš, budeš mít VÝHODU prvního použití. Jestli neuhodneš, budeš poprvé jen divák.“
Čekají na mě vstupenky na tenisový turnaj? Začala jsem se těšit. První slovo „buben“ jsem vzala jako návnadu a mlčela. U „volnoběžky“ šedé buňky mozkové projevily mírné prostocviky. Po přečtění třetího slova „kufr“ se mi hlavou míhaly vstupenky do cirkusu, nikoliv na tenisový zápas, ale z omylu mě vyvedlo další slovo „samonosná“. Že by kniha o chovu včel? Zavrhla jsem, protože tento druh volnočasové činnosti mi byl na hony vzdálený. „Už ti svítá?“, vyzvídal manžel. „Ne, jsem v tmavém tunelu a pověstné světélko v nedohlednu,“ přiznala jsem. Nepomohlo ani páté slovo „váleček“. Možná je někde schovaná krabice s drobnostmi do kuchyně a do domácnosti! Jenže, jak do toho pasují „stejnoběžné klouby“?
Tehdy mi bylo třicet a endoprotézy jsem opravdu nepotřebovala. „Prachovka“ zapadala do domácnosti – že by nějaký víceúčelový přístroj? Tomu neodpovídalo další slovo „kladka“, ani předposlední „červená“. Pomalu jsem odkrývala poslední indicii s nadějí, že tam bude doslova polopatická nápověda. Nebyla, „hadičky“ mě v myšlenkách přesunuly do nemocnice na ARO. „Tohle je totální mišmaš, vzdávám se,“ kapitulovala jsem. Manžel se culil, natáhl ke mně ruku, roztáhl prsty a do mé dlaně vklouzl klíček s logem automobilové firmy Škoda. "Tos nemohl napsat - volant, podvozek, kapota, potahy nebo něco podobného?" na oko jsem se zlobila.
Auto jsme chtěli koupit již několik měsíců, ale stále jsme se dohadovali o značce, typu, barvě. Nyní naše první škodovka, červená Fabia combi, stála před domem, bez mašle, zato zasypaná sněhem. Seběhla jsem ze schodů, ze střechy auta smetla bílou nadílku, usmála se a k autu v duchu prohodila, že jsem svoji výhodu prvního řízení promarnila. Druhý den ráno jsme naše nové auto provětrali ztichlými prosincovými ulicemi. A že za volantem seděl manžel, mi nevadilo. Auta jsem si následujích několik let i díky jeho spolehlivosti užila dosytosti a k velké spokojenosti. Jako spolujezdkyně i jako řidička. Až do té doby, než jsme jej vyměnili za novější model stejné značky.