Škoda z lásky: Jízda jako řemen (Úvodní část)
FOTO: autor

Škoda z lásky: Jízda jako řemen (Úvodní část)

9. 11. 2018

Psal se rok 1991, měli jsme se ženou svépomocí čerstvě postavený rodinný domek a otevření hranic slibovalo netušené možnosti, protože bydlíme v Chebu a na hranice s Německem je to opravdu jen pár kilometrů. Pro mě, celoživotního aktivního tenistu byla možnost hrát závodně tenis v německém klubu velmi zajímavá. Spolu s tím se připojila ještě velice atraktivní nabídka na trénování německých dětí i dospělých, protože tenis byl v té době díky Beckerovi a Gráfové v Německu neuvěřitelně populární.

V téměř každém městečku byl u fotbalových hřišť vybudován také tenisový areál. Nabídla se mi možnost hrát a trénovat v malebném bavorském městečku Mitterteich, a to několikrát týdně, jediným problémem byla doprava. Vzdálenost cca 25 km se dala řešit pouze autem. Naše finanční situace v té době nebyla ovšem nastavena na pořízení třeba i staršího auta. Žena na mateřské s druhým dítětem, rodinná kasa po kolaudaci domku taky úplně prázdná a ještě k tomu hypotéka.
V tomto okamžiku přichází na scénu rodinný poklad mého tchána – Škoda 100, dáma v letech, zvaná Káča. Protože - jak si asi domyslíte - kupovala se na Kateřinu.
Toto auto mělo za sebou nejen dvacetileté dennodenní dojíždění do práce a na nedalekou chatu na Jesenické přehradě, kde rodiče mé ženy bydleli přes celé léto. Ale udělalo si také několik neuvěřitelných cest na dovolenou do Bulharska, Rumunska a Jugoslávie. Takže jeho spolehlivost, trvanlivost a možnost snadné opravy byly opravdu důkladně prověřeny.

Tchán si právě pořizoval nového Favorita a proto mi tuto krasavici svěřil do péče. Byl jsem zkušený řidič, vyježděný každodenními cestami služebním vozidlem na stavby, které jsem měl jako stavbyvedoucí v Chebském okrese na starosti. Jenže nikdy jsem se nemusel o auto postarat, když nejelo. Na to jsme měli  v dílně moc šikovné kluky. Můj počáteční „vztah“ s Káčou provázely veliké obavy. Mohu jezdit se starším autem velmi často do Německa a neumět si opravit základní věci? Zašel jsem tedy do dílny a poprosil o základní nalejvárnu, co se všechno může na takhle staré škodovce rozbít a nebo přestat fungovat. Vše jsem se pečlivě naučil, nakoupil náhradní brzdné lanko, klínový řemen a spoustu dalších drobností, které mi měly stačit na dojetí domů.

A konečně se dostáváme k jádru příběhu. Kromě tréninků v Mitterteichu  mi byla nabídnuta další možnost, tentokrát trochu ve větší vzdálenosti. Obec Kastl je vesnice s asi tisícovkou obyvatel a já tam měl trénovat celou sobotu všechny věkové kategorie. Vzdálenost 65 km nebyla problém, ale po sjetí z dálnice to byla docela komplikovaná trasa po okresních i místních silničkách plná malých křižovatek a dost často bez ukazatelů směru. Takže se mnou na první cestu vyrazil z Mitterteichu doprovod a v polovině cesty si mě přebral doprovod z Kastlu. Vše by probíhalo bez problémů, ale řidič v nejnovějším modelu Mercedesu jaksi zapomněl, v čem že to za ním jedu. Pokoušel jsem se ho držet zuby nehty, ale víc jak 120 km jsem z Káči nevymáčknul. A také  jsem po chvíli zjistil, že „vařím“. Blikáním jsem zastavil doprovod a za jeho velmi zvídavé asistence jsem spadlý klínový řemen vrátil na místo. Velmi klíčová je informace, že ten spadlý řemen ani neprasknul a ani jsem ho neztratil, protože se šikovně zachytil na motoru. Po chvíli si mě přebral doprovod z Kastlu a okamžitě byl informován, jak ten Čech si umí opravit závadu na autě, ale „naprosto sám“!

Po dalších asi 15 minutách jsem opět „vařil“. Spadlý klínový řemen jsem tentokrát   ztratil, přesto jsem nervózního Němce uklidňoval, že mám náhradní. Říkal jsem si v duchu, co jsem udělal špatně, že mi řemen upadnul, takže jsem se snažil ho tentokrát nasadit pořádně. Pak už jsme bez dalších překvapení dojeli na tenisové kurty, já začal s dopoledním tréninkem dětí a končil s dospělými v podvečer. Doprovod, ze kterého se posléze vyklubal starosta obce, se mě zeptal, jestli už zpátky trefím. Těch malých křižovatek ale na mě bylo moc a ještě jsem nebyl plně soustředěný díky klínovému řemeni, takže jsem ho poprosil, aby mě alespoň na ten začátek trasy ještě jednou doprovodil. A dobře jsem udělal, protože asi po 10 km jsem opět „vařil“. A tentokrát už bez náhradního řemenu, protože jsem ho samozřejmě opět ztratil. Každá rada drahá, ale byl jsem vybavený radou mých kamarádů z dílny, že v takovém krajním případě postačí na dojetí dámské punčochy nebo punčocháče. Ten výraz v obličeji pana starosty bych vám přál zažít, když jsem se ho zeptal, jestli ve vesnici, která byla v dohledu, nezná nějakou kamarádku, která by nám dala staré punčocháče. Že to s nimi spravím. Ovšem to stále ještě nebylo nic proti obličeji, který udělala statná Bavoračka, když nám otevřela a s nádherným bavorským nářečím se zeptala, co chceme, a dozvěděla se, že její staré punčocháče.

Starosta jí pak všechno vysvětlil, já doplnil a všichni jsme se společně vypravili se starými punčocháči k mojí škodovce. Oba s velkým zájmem sledovali, co a jak budu dělat. „A s tím takhle opravdu dojedete“? Ptal se šokovaný starosta a jeho obličej vyjadřoval veliké pochybnosti. Ujistil jsem ho, že ano. Pouze jsem ho poprosil, aby mě a mojí ženu omluvil v Mitterteichu na slavnostním večeru v klubu, kam jsme měli na večer pozvání, neboť právě onu sobotu se otvírala tenisová sezóna a my jsme měli být představeni všem členům.

Pak už jsem v pořádku dojel domů, zaskočil za sousedem, jestli nemá náhodou náhradní klínový řemen, protože vlastnil samozřejmě taky škodovku. Měl a navíc  mi ukázal, kde jsem při výměně udělal chybu. Umyl jsem se, hodili jsme se se ženou do gala, nasedli do auta a vyrazili jsme na slavnostní zahájení sezóny. Po příjezdu na parkoviště jsem svoji malou bílou škodovku zapasoval mezi mohutné Mercedesy, BMW a různé luxusní sporťáčky pánů doktorů a architektů.

Když jsme vešli do klubovny, vítali nás jako zlatý hřeb večera. To, co následovalo, by asi stálo za to natočit na kameru, protože všichni muži bez výjimky nakráčeli na parkoviště a chtěli vidět, kam že jsem ty punčocháče dával, jak to, že to jelo, a další podobné dotazy. Měl jsem dojem, že všichni ti pánové takhle zblízka nezakrytý motor viděli prvně v životě. Ještě dlouho jsem byl v klubu za hvězdu a člověka, který si umí na cestě „OPRAVIT AUTO ÚPLNĚ SÁM“…… J
Pak už mě Kačenka v klidu vozila celé dva roky, já si za peníze, které mi pomohla vydělat, koupil ojetého Fordíka, a milou Kačenku vrátil s díky tchánovi, aby pak ještě statečně dosloužila švagrovi.

 

Můj příběh Soutěž: Škoda z lásky
Autor: Jiří Irber
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Mladí řidiči už nepoznají ten krásný pocit, když si opraví auto sami. Dnes by to na cestách nesvedl ani automechanik. Hezky se to četlo.
Lidmila Nejedlá
Hezký příběh.
Josef Borecký
Jo škoda 100 je mi taky blízká, jednak jsem v ní dělal autoškolu, přežila mé přískoky a později si ji půjčoval od bratra a překonával v ní strach z pražského provozu, jsouce původně venkovan, jezdilo se mi v ní taky dobře zvláště s pytlem cementu v kufru :)
Eva Mužíková
Opravdu poutavé vyprávění, jen tak dál..
Soňa Prachfeldová
Naši řidiči u předchozích aut si mohli skoro vše opravit sami. To už u dnešních technicky složitých aut nejde. Jednou se mi také vařila škodovka, bouchalo to hrozně, zastavila jsem a z uctivé vzdálenosti jsem čekala, až trochu vychladne. Ale stejně byly ty škodověnky hezké a pořád je někde potkávám!
Jiří Irber
Děkuji za všechny komentáře. Ano paní Ivano, pokračování budou, ještě dvě. Ten první příběh je uzavřený, ale navazuji na rozsáhlejší první příběh ještě dvěma kratšími příběhy, které jsem se Škodovkou Kačenkou zažil....
František Matoušek
Klasika, zase řemen. Hezký příběh.
Zuzana Pivcová
Líbí se mi, jak všichni chlapi měli problémy s autem a nebyl nikdo, kdo by si neuměl poradit. To já, když za mnou před více než 20 lety přijel do Prahy Angličan, mu na přání objednala v půjčovně škodovku. České auto, volant vlevo. Výlet, horké léto, napřed došel benzín, pak se auto zavařilo. Někde za soumraku, málem mezi poli. Nebýt blízko vesnice a hospoda plná chlapů, kteří pomohli, asi by se mi něco stalo. Díky za vyprávění.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.