Je sobotní podvečer. Třetina listopadu je za námi a já po dalším namáhavém dni spěchám nahoru do pokoje. Jdu odpočívat.
To vám byl letos opravdu divný rok. Jaro, a hlavně teplo slunečných dnů, nám všem moc scházelo. Pak se rozběhlo něco, co se ještě nezastavilo ani dnes, na Svatého Martina. Muškáty u dveří stále kvetou, ve skleníku zrají papriky a každý týden do domu odnáším kyblík zeleniny. Slunko zřejmě přešlo na nějaký atomový výhřevný pohon. Voda byla skoro na příděl, přesto se vegetaci dařilo, jak už dlouho ne.
V sobotu dopoledne jsem odnosila do sklepa pytel brambor, pytel cibule a voňavá jablka a odpoledne zavařila poslední kompoty z dýně. Ve spíži praskají únavou regály plné námi zpracovaných výdobytků naší zahrady.
Stihli jsme letos postavit lešení a natřít dřevěný štít domu, pokáceli jsme starou švestku a zasadili meruňku. Lískový keř u plotu je ostříhaný a v jeho koruně se ve větru provokativně pohupují jehnědy. Zahrada je zrytá, shrabané listí leží na kompostu.
Brzy se stmívá, a tak si konečně s hrnkem voňavé kávy sedám v ten sobotní večer nahoře v pokoji k počítači. Odpoledne upečený jablečný štrůdl voní po schodišti a navodí představu vánoční pohody. Při brouzdání internetem čas strašně rychle uběhne. Vedle počítače mi leží na stole mobil, co kdyby někdo volal?
Z horní police stolu na mne tiše shlíží dva páry modrých strašidelných očí nedávno koupeného routeru. Vypínač stropního světla je umístěný u dveří při východu z pokoje. Na poslední chvíli se rozhoduji sejít do přízemí a sledovat v televizi oblíbenou taneční soutěž. Rychle, ale ne zběsile ukládám do spánku notebook, popadnu hrnek od kávy, v pravé ruce mobil, levá ruka zhasíná světlo lampičky.
A nastává tma. Oči přivyklé světlu reagují pomalu. Bydlím v tomto domě sedm let a troufám si napsat, že trefím z pokoje i po hmatu. Ještě si vzpomínám, že jsem si za sebou způsobně zasunula židli ke stolu. Otáčím se za pravou rukou a levou popleskávám okraj dvojpostele ze strany od okna. Odkláním se do prostoru, kam podle mne dojdu ke dveřím. Kráčím pomalu s rukou napřaženou před sebe a občas ji vytočím do strany, kde by už měl být dveřní otvor. Tma se jen pomalu rozplývá a žaluzie stažené až nadoraz si dobře střeží své tajemství. Jsem jako bájný Orfeus, ztracený někde v podsvětí… Najednou zvednu hlavu a už skoro panikařím, když spatřím nad sebou světýlka routeru, ale jsou bohužel v místě, kde podle mne vůbec nemají co dělat! Pokoj má plochu asi 25 m čtverečných. Mám dojem, že chodím stále dokola. Pane Bože, přece jsem tady tak šla už mockrát za tmy a najednou…Stále se rozháním i s hrnkem v ruce a hledám stěnu, ale pořád nic. Až mi projde hlavou: tady to místo, to je asi vstup do nějaké „černé díry“. Vůbec jsem si po celou dobu neuvědomila, že v ruce držím mobil…a ještě pořád s tím hrnkem v ruce, krucinál…Zůstanu stát a se srdcem někde v krku hrábnu po displeji, och, konečně světlo, a kde to jsem? Stojím zády k oknu, skoro nadosah rohového výklenku, kolem kterého stačilo udělat krok – ale tím správným směrem, a byla jsem u vypínače! Uf. Ten, kdo to nezažil, neuvěří. Nejhorší ze všeho byl ten moment, kdy jsem měla pocit, že se v té tmě propadám někam do ztracena.
Je neděle, pozdní večer a z horní police stolu mne neúnavně sledují dva páry modrých očí. Ještě pořád jsem se nevyrovnala se svým blouděním v temnotě. Jak je možné, že jsem se do ničeho neuhodila a nedotkla se, kromě postele, něčeho jiného v pokoji?
Sám život nás neustále překvapuje něčím novým, dosud nepoznaným a někdy se nám stane, že máme pocit, jako bychom se vznášeli ve vzduchoprázdnu.
Jsem zrozena v zemském znamení a dávám přednost pevné půdě pod nohama, tento zážitek je důkazem toho, že se kolem nás dějí věci, které nedokážeme pochopit, ani vysvětlit.