Když už tak vzpomínám na trampoty se Škodověnkami, využívám možnosti napsat příběh druhý.
Tak jako mnohé rodiny, i ta naše vlastnila od šedesátých let několik aut značky Škoda. Nejdříve ojetá Š 1000 MB, kterou vystřídal v garáži nový Moskvič. Po něm návrat k první značce, tentokrát Š 120 LS, a v devadesátých letech jsme si díky prodeji chaty pořídili bílou Škodu Favorit. V té době jsme se přestěhovali z města na vesnici a oba začali pracovat v tamějším statku jako ošetřovatelé dojnic.
K našim povinnostem, to znamená krmeni a dojení, patřilo i proplachování skleněného potrubí, kudy protékalo mléko do nádrží. To se provádělo vodou, do které bylo nutno přidávat jakýsi přípravek - tuším alkon. Ten byl v neředěném stavu agresivní, sloužil k odstranění tuků a jakýchkoliv nečistot z toho potrubí. Proto při manipulaci s ním se musel dávat pozor, aby nedošlo ke styku s pokožkou nebo i s oblečením. Působil podobně jako kyselina.Tento přípravek k nám do kravína přivážel ve velkých barelech z vedlejší vesnice většinou traktorista na valníku, ale jednou se stalo, že si pro něj musel dojet manžel sám, protože zapomněl objednat další.
Místo, aby počkal, až některý z traktoristů přijede s krmením a vrátí se pro barel, vytáhl z garáže našeho zánovního Favorita, naložil prázdný barel na sedačku spolujezdce a vyrazil. Já jsem mezitím již odešla domů, abych uvařila oběd. Asi po necelé hodině slyším přes otevřený balkon, jak velkou rychlostí přijíždí manžel ke garáži. Za malou chvilku na mne začal doslova hulákat, abych šla dolů. On byl vždy tak trochu cholerik. Jakýkoliv, i menší problém řešil tím řvaním, tak jsem tomu nepřikládala zvláštní význam. Vyřve se a za chvilku bude klid..Vstoupila jsem na balkon, pod kterým byla naše garáž, abych zjistila, o co tak důležitého jde.
Na obraz, který se mi naskytl, nikdy nezapomenu!!!!!
Na ploše před garáží stál náš Favorit, všechny dveře otevřené dokořán a vedle něj pobíhal ZCELA NAHÝ můj klející manžel. Montérky, triko, slipy a botasky se válely opodál. Vedle hromady dřeva se krčil náš ovčák Argo, který, jako by tušil, že nastal nějaký průšvih a v tomto případě že je lepší jít pánečkovi z cesty. Když jsem se, nechápající příčinu tohoto striptýzu, zeptala, co se děje, zaječel na mne, abych nekoukala a šla mu pomoci. Během pár vteřin jsem byla dole a konečně viděla tu spoušť. Přední sedačky a podlaha byly mokré, a jelikož se hned vedle auta povaloval ten barel, tentokrát opět poloprázdný, ztuhla jsem. To je tedy nadělení!!!!! Manžel již vytáhl z garáže hadici, nejdříve mne zaúkoloval, abych ho pořádně celého postříkala. Tak to mne opravdu nemusel dvakrát pobízet. Představa, že působením toho přípravku byla nejvíce zasažena intimní část jeho těla a může být ohrožena " funkčnost " a ještě představa, že se z něj místo bruneta stane blonďák, byla hrozná, to by asi nevydýchal. Tak jsem ledovou vodičkou nešetřila a stříkala a stříkala, tuto očistu ukončil až psí štěkot. Po silnici přijížděla na kole listonoška, která ten den vybírala peníze za inkaso. Ta nám tu ještě chyběla, honí se mi hlavou. Zachraňuji situaci zvoláním: "Proboha, vezmi si něco na sebe, ať Tě tu nevidí nahýho."... Myšlenka, jak tato sdílná paní v každém stavení líčí, to co viděla na vlastní oči, nebyla zrovna příjemná. Manžel zapadl do garáže, ve které nenašel pochopitelně žádné oblečení, jen na ponku ležela svářecí kukla:)))))......Nebyla potřeba!!! Když totiž listonoška vjela do dosud nezavřených vrat, vystartoval na ni náš Argo, a tak tam raději zůstala poslušně stát. Došla jsem pro peníze a cestou zpět vzala oblečení pro toho mého adamitu a zavřela vrata..
Nedovolila jsem se ani zeptat, co se stalo, ale bylo mi jasné, že obsah barelu, který zřejmě vezl zase na sedačce vedle sebe, se díky jeho rychlé jízdě na něj převrátil a vytekl do našeho autíčka.
Věděla jsem, že ten můj chlap je šikovný jako automechanik, ale to, co předváděl v návalu obavy o vnitřek jeho mazlíčka, to bylo neskutečné. Nejdříve však přední část, včetně obou sedaček, prolíval proudem vody. Vytvořená pěna se valila všude. " Vezmi si proboha na nohy tohle, ať v tom svinstvu nešlapeš", podávám mu staré gumáky, které jakoby tam na něj v garáži čekaly. Opláchl si nohy vodou a poslušně do nich hupsnul. Pak začal fofrem demontovat všechny sedačky, které jsem, vynesené na trávník, musela stále prolívat proudy vody (pes asi z představy ledové koupele někam zmizel). Po opravdu krátké době zůstalo na ploše stát vykuchané auto, které bylo stále plné pěny a vody. V tom se koupaly veškeré kabely, což taky nebylo dobré. "Přines nějaké hadry, ať to mám čím vytřít!!" zavelel po chvilce stále ještě vytočený manžel. Letím jako splašená, doma z prádelníku popadám, co se dá a co můžu obětovat. Uchráněny byly snad jen památeční ubrusy po babičce....
Na rukavice jsme v tom fofru jaksi zapomněli, ale to už bylo skoro jedno. Když bylo celé auto vytřené od toho roztoku, znovu celý vnitřek manžel vystříkával čistou vodou a zas vytírání a vytírání. Kabely to vydržely, žádná bužírka nebyla rozleptaná. Ale stejně nebylo vyhráno, vše se ukáže až po absolutním vyschnutí celého vnitřku. Což o to, vnitřek uschne, ale sedačky, které byly totálně prolité a v některých místech měly na čalounění světlejší fleky, ty budou vysychat, byť na slunci, dlouhou dobu.
A máš hochu na dlouho po ježdění!!!
Tak se také stalo. Ale díky teplému počasí a neustálému převracení sedaček to netrvalo tak dlouho a bylo možné auto uvést do původního stavu. To ale již dříve manžel vyzkoušel, zda i ty kabely fungují. Do auta si dal malou stoličku a startoval a startoval... hurá, pojede...Teprve po delší době jsem se dovolila zeptat, co se vlastně stalo, i když jsem to tušila. Jak spěchal, blázen jeden splašený, špatně zavřel víko na tom barelu, a když projel prudce levotočivou zatáčku, barel se na něj převrátil a tlak tekutiny víko vyrazil. Proto jel místo ke kravínu honem domů, aby co nejdříve zachránil nejen autíčko, ale i své ohrožené mužství:).
Díky novým autopotahům nebyly na tom našem drobečkovi znát žádné známky této kalamity, po čase jej manžel nechal nastříkat červenou metalízou a prodal známému z vedlejší vesnice. To už běžela doba soukromého podnikání, statek šel do privatizace. Manžel jako vyučený malíř a lakýrník si pořídil starší Škodu 1203, já jsem si koupila novou Feldu. Obě auta nám sloužila ještě dlouhá léta a díky této soutěži jsem si na ty naše Škodověnky opět ráda zavzpomínala. Bertice.
Jelikož z této akce nemám žádnou fotodokumentaci, poprosila jem šestiletou vnučku Rozálku, zda by dokázala nakreslit obrázky na dané téma. Posuďte sami, jak se jí to povedlo...