Svoje první Vánoce si naštěstí nepamatuji, neboť mi byly necelé čtyři měsíce, ale z vyprávění rodičů vím, za jak dramatických okolností tento Štědrý den probíhal. Přestože rodiče tří malých dětí očekávali příchod ne příliš dobrých časů, ale že přijdou na Štědrý den ráno, rozkazem okamžitého vystěhování z teplého domova, do nehostinného, studeného, starého baráku, to nečekali. Přes všechna utrpení i v budoucnu dokázali vytvořit svým dětem láskyplný domov.
Každé další Vánoce, tedy ty, které pamatuji, už probíhaly v krásném duchu. Na Štědrý den ráno, dokud jsme ještě spaly, maminka vydrhla prkennou podlahu a ve starém železňáku uvařila hydrovosk ve složení: voda, a dva balíčky hydrovosku, ořech tmavý a hnědou dvojku. Dokud podlaha neuschla, chodili jsme po papírech, natrhaných z vrstvených papírových pytlů. Odpoledne maminka podlahu natřela uvařeným hydrovoskem a jako každý jiný den, šla podojit krávy a po vykonání věcí souvisejících, připravovala večeři.
Štědrý večer se nachýlil a napjatě jsme očekávali příchod Ježíška. Nikdy jsme ho ale neviděli, neboť vždycky když přišel, byli jsme buď s tatínkem v kostele, kde si připravoval noty u varhan, a nebo jsme mu pomáhali ve chlévě s přípravou krmení na ráno.
Směs vůní, jehličí, hořících svíček na stromku a mahagonové podlahy, byla u nás typická pro sváteční pohodu. Jelikož tatínek byl varhaník, tak usedl k harmoniu, které stálo v pokoji, a čas mezi rozsvícením stromku a odchodem celé rodiny na půlnoční do místního kostela jsme zpívali koledy. Ježíšek vždycky věděl, co potřebujeme, trikáče, punčocháče, tepláky a pro tři, později čtyři děti, společenskou hru. Z počátku, kdy jsem už chodila do školy, ale ještě věřila na Ježíška, jsem nechápala, proč je tak nespravedlivý, neboť jsme do školy chodili kolem obchodu s konzumním zbožím, jehož výloha byla vždy před Vánocemi plná hraček, ale žádná se nikdy neobjevila pod naším stromečkem.
Na lepší časy se začalo blýskat, až když rada MNV dala tatínkovi, coby soukromě hospodařícímu rolníkovi, povolení chodit pracovat na řepnou kampaň do cukrovaru, kde pracoval u kalolisu. Až později jsem poznala, jaká to byla velká dřina. Nicméně kampaň skončila vždy před Štědrým dnem, a tak jsme si mohli tento večer vždy užívat společně. O tomto Štědrém večeru jsem pod stromečkem našla krásný kočárek, vyhlédnutý ve výloze konzumu. Byl sice bez panenky, které to v kočárku ve výloze tolik slušelo, ale byl pro mě a bráškové dostali stavebnici Merkur. Od té doby ale už dárky nenosil Ježíšek, tudíž Vánoce pro mě už neměly to pravé kouzlo, ale přesto všechny zůstaly na trvalo v mém srdci.
Ty nejnezapomenutelnější Vánoce teprve měly přijít a také přišly, ale až o mnoho let později.
Byla jsem vdaná, dcerce bylo tři a půl roku a čekali jsme druhé děcko. Manžel jezdil dálkovou nákladní dopravu, a tak jsem, z pohledu dnešní terminologie, byla manažerkou pro chod domácnosti a řízení veškerých rodinných záležitostí. V té době jsem měla pouze řidičské oprávnění skupiny A a v říjnu toho roku, to už jsem byla v sedmém měsíci těhotenství, s termínem porodu 24.12., jsem dokončila autoškolu a obdržela řidičský průkaz skupiny B.
Přišla zima a v půli prosince napadlo hodně sněhu. Vánoce se kvapem přiblížily, a to tak rychle, že, ve stavu a shonu, který jsem prožívala, jsme ještě dvacátého prosince neměli stromek. Druhý den jsem zjistila, že už nikde ke koupi není. Tak jsem dcerku dala k babičce, mojí mamince, a jela přes dvě rokle do 11 km vzdáleného rodného domku mého tatínka, protože jsem věděla, že jeho bratr tam má les. Otevřela mi tetička, spráskla ruce a po slovech o mojí nerozumnosti, mi sdělila, že les je vzrostlý a mladé stromky k řezu nemají. Vracela jsem se tedy serpentinami zpět k domovu a cestou přemýšlela, kam teď. Blesklo mi hlavou místo, vzdálené 10 km opačným směrem od našeho bydliště. Zastavila jsem u prvního domku pod lesem a zabouchala na dveře. Otevřel mi starší pán, kterého jsem neznala. Změřil si mě pohledem od hlavy k patě, a než jsem stačila cokoliv říci, pozval mě dál. Nalil mi z konvice, kterou měl na kachlových kamnech, horký čaj a po srozumění s mojí situací oblékl kabát, obul vysoké boty, vzal beranici, pilku a odešel do lesa. S mým dopíjením nabídnutého čaje se vrátil. Vyšli jsme ven a opřený o auto, stál nádherný smrček. Na dotaz, kolik budu platit, se smíchem odpověděl: „Co byste chtěla platit? To máte za odvahu.“. S přáním krásných Vánoc jsme se rozloučili a já šťastná, že mám stromek, se v pořádku vrátila domů.
Tento Štědrý večer jsem převážně postávala a s občasným pnutím břicha přecházela po pokoji. Jedním okem jsem pozorovala dcerku, radující se z dárků, a druhým sledovala vánoční pohádku v televizi.
V půl druhé v noci mě vzbudily bolesti a s klubajícím se ránem 25.prosince se v porodnici vyklubal na svět i náš zdravý, krásný klučina, 5 300 g váhy a 60 cm délky.
No, řekněte, dá se na takové Vánoce zapomenout?
