Škoda 422 byl osobní automobil, vyráběný automobilkou Škoda. Začal se vyrábět roku 1929. Motor byl chlazený vodou, řadový čtyřválec, maximální rychlost se pohyboval okolo 75 km/hod. Výroba byla ukončena r 1932 a vyrobilo se 3.435 kusů.
Tak, teď víte to nejnutnější o tomto zajímavém automobilu. Budu Vám vyprávět, jak se dostal do naší rodiny a co jsme s ním prožili.
Moji rodiče si toto auto koupili. Bylo to pro mne a mého bratra veliké překvapení. V té době ještě moc aut nejezdilo a v naší ulici vůbec nikdo jiný auto nevlastnil. Umíte si představit, jak jsme byli pyšní?
Maminka totiž zdědila něco málo peněz po tetě a peníze stačily na tento výhodný nákup. Kdo z vás ještě pamatuje, bylo to hnědé, hranaté auto, které mělo vzadu na zadečku takovou bedýnku na zavazadla. Auto bylo už trochu použité. Vevnitř byly roztrhané potahy na sedadlech, které však šikovná maminka zručně vyspravila pytlovinou a vůbec autíčko zvelebila, jak se dalo. Nám s bratrem se auto líbilo hodně a dali jsme mu, už nevím proč, jméno Ženévie. Mělo takový dobrácký kukuč, když jsme se mu zahleděli do poloslepých reflektorů.
Auto jsme vlastně obrželi jako dárek, protože bylo právě před vánocemi. Naše první zkušební jízda byla slavnostní. Pozvali jsme i babičku. A tak já, brácha, babička a tatínek s maminkou,jsme se za pozorného dozoru všech sousedů nasoukali do auta. Tatínek otočil startérem, startér nerudně zavrčel a nic. Tehdy se také auto natahovalo klikou. Tatínek tedy křepce vyskočil, popadl kliku, nasadil ladný postoj a točil a točil. Auto škytalo, sousedé se chytali smíchy za břicho, protože škodolibost je všude. Když už naše zoufalství dosáhlo vrcholu, tak se auto rozkašlalo jako starý tuberák a udělalo pár nesmělých pokusů o jízdu.. No, nic moc. Opět stojíme. Zoufalý tatínek nás vyhnal z auta, jen starou babičku nechal sedět. Ta už se ale tak třásla hrůzou, že by ani vystoupit nemohla. Řekl, že auto musíme tlačit. Ještě že pod námi byl veliký kopec. Dotlačíme auto ke kopci a pak se snad rozjede z kopce dolů a motor chytí. Dotlačili jsme tedy auto na kraj kopce, auto se rozjelo a tatínek rychle naskočil, div mu nepřejelo nohu. Auto jelo dolů bez motoru, tatínek mačkal startér.a světe div se, povedlo se to a autíčko si začalo docela příjemně pobrukovat. Honem jsme s maminkou a bratrem auto doběhli a nacpali se dovnitř. Babička se radovala, že jsme konečně všichni pohromadě, a nálada se hodně vylepšila.
Cílem naší cesty byl les. Vím, že už tehdy se to nesmělo, ale naše dobrodružství, vymyšlené tatínkem, spočívalo v tom, že si z lesa přivezeme vánoční stromeček. Na voňavý stromeček jsem se těšila. Ženévka nás už v úplné pohodě do lesa dovezla. Byl Štědrý den odpoledne a byli jsme slavnostně naladěni. Přivezeme si stromeček a vánoce mohou začít. Tatínkovi se pořád nelíbil žádný kraj silnice, kde by mohl zastavit. Nakonec si vybral a začal najíždět hodně ke kraji. Tatínek, chudák, také špatně viděl na jedno oko, což dlouho nepřiznal, nerozeznal tedy zarostlý příkop a auto se najednou ocitlo dvěma koly hluboko v příkopě a ostatní dvě kola trčela k nebi hodně nahoru. Ženévka si ležela docela spokojeně na boku a odpočívala. Nás si vůbec nevšímala. Vyskákali jsme ven a babička už se přestala divit všemu. Její, do té doby nudný, život se hodně obohatil.
Co teď? Hluboký les a, jak už jsem podotkla, v té době aut moc nejezdilo a hlavně né, když měl za chvíli chodit Ježíšek. Na zázraky jsme nevěřili, ani na ty štědrovečerní. Kapr se doma plácal ve vaně naprosto neohroženě a my se plácáme uprostřed lesa úpně ohroženě.
Maminka byla ale žena činu. Prohlásila, že jde pro pomoc, a odešla neznámo kam. Naše zoufalství se prohlubovalo. Začalo se smrákat a přituhovalo. Pololeželi jsme v pololežícím autě, vzájemně se zahřívali a chvílemi jsem nevěděli, jestli se třeseme zimou nebo strachem o maminku, která se nevracela. Tatínek nás opustit nemohl, protože postrádat oba rodiče nešlo. Vánoční stromek nám už byl dávno ukradený i s kaprem a dárkama. Už se jednalo skoro o přežití. Babička najednou ožila a aby nás snad zbavila zoufalství, navrhla, že budeme zpívat koledy pro zahřátí. Také si možná myslela, že náš řev odradí divokou zvěř, která by snad měla na nás spadeno.
Odzpívali jsme všechny koledy a nakonec se začali modlit, aby nám Ježíšek alespoň vrátil maminku. Když bylo naše zoufalství na samém vrcholu, tak se objevilo v dálce světlo. Konečně přijel na pomoc traktor s maminkou a nějakým pánem. Pán naši Ženévku vytáhl z příkopu a dotáhl ji až před náš barák. Za okny sousedů svítily stromečky, ale nám to vůbec nevadilo. Vánoce jsme tedy oslavili později, ale byli jsme rádi, že to dobře dopadlo.
Přesto jsme na naši Ženévku nezanevřeli, i když nám někdy prováděla různé skopičiny, např. měla žízeň tam, kde žádná voda nebyla atd.
Když ji tatínek prodával, tak jsme ji všichni oplakali.
