Po ročním randění jsem se jako čerstvá maturantka vdala za řidiče ČSAD. Brzy po svatbě jsem zjistila, že jsem si vzala cholerika, hrubiána a alkoholika – tři v jednom. Tato trojkombinace byla příčinou, že jednou můj manžílek způsobil dopravní nehodu (naštěstí bez újmy na zdraví), při které na nákladním autě vznikla škoda několik tisíc korun. Přijal zasloužený trest – tříletou podmínku, zákaz řízení a náhradu škody zaměstnavateli. Pracoval dál v ČSAD jako závozník, ale samozřejmě za poloviční plat, z kterého se ještě stahovala měsíčně téměř třetina na úhradu dluhu. Tyto peníze zákonitě naší pětičlenné rodině hodně chyběly, ale já jsem hned po skončení třetí mateřské nastoupila do práce a zachraňovala skromný rodinný rozpočet.
Po vypršení trestu měl jít manžel na přezkoušení a mohl dostat zpátky řidičský průkaz. Ale jemu se práce závozníka na rozvozu piva líbila, mohl si denně zadara vypít svých deset piveček a neměl téměř žádnou zodpovědnost. Co jsem se do něj nahučela, ať se konečně vzpamatuje a začne nosit domů větší výplaty. Osopil se na mne, že si mám udělat řidičák sama, když jsem tak chytrá, že je to strašně těžké a hned tak někomu ho nedají. Výzva pro mne – absolvovala jsem autoškolu a mávala růžovou knížečkou manželovi před očima. Pche – řidičák přes postel – zdegradoval manžel mou nabytou řidičskou schopnost.
Rozvedla jsem se a místo manžela si pořídila ojetou škodovku stodvacítku oranžové barvy. Když jsem v ní poprvé vezla své tři děti, říkala jsem si polohlasně postup jízdy: Dám ti tam jedničku, dám ti tam dvojku. A děti vzadu slyšely: Dám ti tam, Jeníčku, dám ti tam dvojku. Tak naše škodovka dostala jméno Jeníček a vzorně sloužila. Jezdila jsem s ní nejen po našem okrese, troufla jsem si i na Slovensko, kde dcera nedopatřením zabouchla dveře a klíče zůstaly uvnitř. O otevírání drátem už se tu psalo, šikovný Slovák auto otevřel. Stodvacítka už byla dáma v letech a občas zlobila. Chladič praskl zrovna při cestě do Jeseníků, kam jsme jeli navštívit mou sestru. Švagr do motoru koukl a poradil cestou zpět vodu dolívat. K tomu účelu mi věnoval starou mlékárenskou konev plnou vody, kterou jsme uložili do kufru. Jenže gumové těsnění už bylo zpuchřelé a z konve trošku vytékalo. Na cestě z Rýmařova nás předjelo auto, ukazovalo, že mám zastavit, a všímavý řidič mi ukazoval, že mi z auta něco teče. Všímálků bylo na té strastiplné cestě asi deset a vždy stejný scénář – zastavit a vysvětlovat, že mi neteče ani olej, ani bečka piva.
Užívali jsem si s Jeníčkem krásný rok. A pak jsem si na něm způsobila pekelnou nehodu. Při couvání z garáže jsem měla hlavu otočenou doprava dozadu, abych pěkně viděla, kam jedu...a co čert nechtěl, v řevu motoru jsem přeslechla, že se u mne otevřely dveře a já je při průjezdu vraty vklínila do levého blatníku. Obojí na odpis. Oprava byla nad moje finanční možnosti, tak jsem nabourané autíčko za pár šupů prodala a další už nikdy nekoupila. Po dvaceti letech od této události jsem v Bohumíně procházela zrovna dosti krizovým obdobím svého života...a potkala novou lásku. K mému překvapení má Dimko stejnou oranžovou škodovku, kterou si novoučkovou koupil v roce 1984, stará se o ni jak o vlastní a celou tu dobu vždy úspěšně prošel technickou, naposled letos, úvodní fotka je z června před odjezdem na TK.
Jezdí v ní několikrát do roka na setkávání Řeků v Krnově a na naše první rande mne vzal právě tam. Při povídání v autě jsem se rozplakala nad problémem, který mne trápil, a Dimko řekl: Helenko, neplač, já ti s tím pomůžu, to bude dobrý. Dovedete si představit, jak mě to oslovení dojalo? Dobrých deset let mi nikdo tak pěkně neřekl, naposled maminka, která umřela v roce 1993. A slyšela to i ta škodovka. A v této škodověnce spolu jezdíme už patnáct let a dodnes mě Dimko oslovuje Helenko.