Někoho napadají ve čtyřiceti, někoho v osmdesáti. Někdy se pocitům s nimi spojenými říká krize středního věku, někdy bilancování se životem. Je to podobné. Člověk se prostě dostane do situace či duševního rozpoložení, kdy si připadá nevyužitý, neschopný, nespokojený.
„Když mi bylo k padesáti, začal jsem mít pocit, že musím v životě ještě něco stihnout, prožít. Dnes vím, že to byla typická mužská panika z toho, že stárnu, že mi něco utíká. Tak jsem si začal románek s mladší ženou. Tak trochu jsem blbnul,“ říká sedmasedmdesátiletý Bohuslav.
Šlo o krátkodobou známost, jeho manželka se o ní nikdy nedozvěděla a Bohuslav se současnosti dožil v pohodovém manželství, s radostí ze dvou úspěšných synů a čtyř šikovných vnoučat. „Vlastně jsem šťastný chlap. Jenže se čím dál více cítím nespokojený, podobně jako když jsem blbnul tehdy před lety. Nyní to není spojeno s touhou po dobrodružství, po mladších ženách. To vůbec ne. Spíše bilancuju, jsem podrážděný, nespokojený a přemýšlím, zda můj život vůbec měl smysl. Vlastně po mě nic nezůstalo. Jasně, děti, vnuci, ale ti mají své životy. Já sedím s manželkou u televize, mlčíme, maximálně se domlouváme, co si dáme k obědu a večeři. Je to takový nudný život, který už nikam nevede. Ano, je to normální, je to stáří. Ale já jsem prostě nespokojený, neustále podrážděný,“ vysvětluje Bohuslav.
„Otázky gruntování života se objeví v každém z nás ve chvíli, kdy se kvaltování života na chvíli přeruší. Příčinou takového zastavení může být nemoc, ztráta práce, problémy v manželství, odchod do důchodu nebo přibývající léta. S největší naléhavostí se však objevují, stojí-li člověk tváří v tvář odchodu,“ popsal tyto situace uznávaný psycholog Jaro Křivohlavý. „V nejpřijatelnější formě se tyto otázky objevují ve chvílích odpočinku. Když relaxujeme, když si vyjdeme na procházku, když z nás odpadnou běžné denní starosti,“ vysvětlil s tím, že takové zastavení může být i užitečné. A právě v tom je problém.
Někdo dokáže bilancovat a zamýšlet se nad složitými zásadními otázkami tak, že to jeho život zkvalitní, obohatí. Někdo se naopak v takových otázkách utápí, trápí se jimi a život si ničí. „Co jsem ovdověla, často si říkám, že už tady na světě vlastně k ničemu nejsem,“ vypráví jednaosmdesátiletá Dana. Její mladší sestra, její dcera i její kamarádka jí sice shodně přesvědčují, že se musí naučit se s takovými chmurnými myšlenkami vypořádávat, ale není to nic platné. Dana je čím dál více pesimisticky naladěná. „Sestra říká, že se se mnou už nedá normálně mluvit, že pořád jenom skuhrám. Jí se to mluví. Je mladší, má manžela, žijí v pěkném domku. Já jsem sama v panelákovém bytě. Nic nemám. Nic jsme s manželem nevybudovali, nezůstaly mi žádné peníze. Manžel nebyl typ, který by se moc staral o rodinu. Nevybrala jsem si dobře. Proto si teď říkám, že ten můj život vlastně k ničemu nebyl a rozhodně už lepší nebude. Co mám jako v mé věku čekat? Nějaké radosti? Něco závratně vzrušujícího? Dejte pokoj, vím, že dobře nebylo a rozhodně ani dobře nebude,“ říká Dana.
Je to věčná a nikdy nezodpovězená otázka, zda se lépe žije lidem pesimisticky či optimisticky naladěným. Pesimisté jsou zpravidla realisté. Dovedou si přiznat, že v životě udělali chyby, nemají přehnaná očekávání. Optimisté dokáží na sklonku života tvrdit, že jejich manželství bylo báječné a život vzrušující, i když všichni kolem nich vědí, že většinu ho prožili tak, že s ubručeným a věčně přiopilým partnerem seděli u televize. Faktem je, že čím je člověk starší, tím častěji ho otázky bilancující život a týkající se smyslu další existence napadají. U hodně starých lidí, kteří jsou třeba osamocení a vážně nemocní, je to přirozené.
Podle psychologů je však důležité naučit se s takovými pocity zacházet tak, aby si člověk neustále uvědomoval, že jsou přirozené. Ano, inteligentní, uvažující člověk přece nemůže být nepřetržitě pozitivně naladěn, i když se na něj ze všech možných médií a příruček nyní valí rady, že by nepřetržitě pozitivně naladěn být měl. Ne, normální, uvažující člověk v životě prochází fázemi, kdy se cítí být silný a schopný i těmi, kdy si připadá úplně zbytečný.
Takže je dobré být připraven na to, že takové fáze prostě přicházejí a odcházejí. Prožít si je, zamyslet se, zabilancovat, ale brát to tak, že bilancování nikdy není konečné. Protože třeba za pár měsíců bude všechno jinak. Jistě, těžko se takto uvažuje, když je člověk ve vysokém věku a trápí ho spousta nemocí. Ale právě v tom je jedno z kouzel, které způsobují, že někdo v tom vysokém věku žije a někdo jen přežívá.