Vzpomínkou zpět do školní lavice – malé zamyšlení

Dne 3.1., měla svátek Radmila, jak mi hlásil PC. Není to až tak obvyklé jméno, ale já nemohu nevzpomenout na jednu z mých oblíbených učitelek na základní škole paní Radmilu. Malá, plnoštíhlá, usměvaná...

Učila nás ruštinu, zeměpis, dobrovolně nás pár docházelo i na nepovinnou francouzštinu. Já jsem k ní soukromě chodila na němčinu. Byla přísná, dokázala ale mít pochopení pro některé naše úlety, plynoucí z naší puberty. Jí hodně z nás vděčí za znalosti zeměpisu tehdy ČSSR, který nám velmi zajímavým způsobem dokázala vehnat do hlavy, zeměpisná místa propojila i s dějepisem. Nechápu, jak to vše dokázala zvládat, ale díky ní jsme i pro budoucí život uměli. Rovněž tak i ruský jazyk, který v té době byl hodně sledován, jsme ovládali, protože jsme hlavně hodně s ní v jazyce komunikovali, připravovali jsme různé referáty na určená témata, a tak i na střední jsme byli hodně dobře připraveni. I při výuce ruštiny jsme často zabrousili do zeměpisu, hlavně co se dotýkalo Sovětského svazu. V té době bych se jako turista dost dobře domluvila i francouzsky, i když to byl jen nepovinný předmět.

Soukromě jsem k ní docházela na němčinu, když nemohla mít se mnou hodinu, zastoupil ji syn Luboš, který také byl na jazyky nadán. I s ním jsem měla v hodině pohodu, dokázal se mnou komunikovat v němčině, i když s mými chybami, ale snažil se, abych se rozmluvila, a pak nastoupila gramatika, to už mě tolik nebavilo, ale díky jeho vlivu jsem začala makat. Naše učení bylo občas proloženo pohlazením po tváři, později polibkem, protože během záměrně časté absence pani učitelky, jak se později ukázalo, se mezi námi z přátelství rozvinula studentská láska, já zatím středoškolák a on vysokoškolák. Nebyl to sice ten, kterého jsem si později vzala, ani jeho bratr, se kterým jsem chodila hrát volejbal s učitelským sborem a který se mi také statečně snažil nadbíhat, bohužel marně. Na tuto dobu ani na Luboše jsem nikdy nezapomněla. Byla to doba mládí a romantických, školních lásek....

Ve škole jsem pak střídavě měla za 1 nebo 2 z němčiny, což rodiče kvitovali, že mi ty hodiny navíc hodně prospívají. No, asi jsem se před Lubošem nechtěla ztrapnit a pak, ty doprovody z hodin němčiny byly čím dál tím romantičtější...

Pani učitelka Radmila, ač byla nemocná se srdcem, později ji opustil za docela dramatických okolností její manžel a ona se musela starat o dva syny, maminku a velký dům, nikdy nic, co se dotýkalo výuky, neošidila. Patřila mezi ty, na které se nezapomíná a naše vzpomínky na školu jsou díky takovým jen ty nejlepší.

Myslím si, že v den jejich jmenin je dobré si připomenout tu, která už na nás hledí tam odněkud, a poděkovat jí za vše..
Děkujeme, pani učitelko Radmilo, navždy zůstanete v našich srdcích....