Evropská agentura životního prostředí zveřejnila zprávu, podle níž v Evropě každý rok zemře v důsledku nadměrného hluku okolo deseti tisíc osob. Jeden z pěti Evropanů se prý kvůli hluku ani jednu noc pořádně nevyspí, každému třetímu znepříjemňuje hluk život během dne. Hladina hluku se během posledních desetiletí výrazně zvýšila, a ačkoli to mnohdy lidé nevnímají, na jejich zdraví se to nenápadně a plíživě podepisuje. Zvyšuje se jim krevní tlak, horší se jim spánek.
„Jsme naprogramováni tak, abychom na hluk reagovali. Hluk totiž podvědomě vnímáme jako hrozbu, i když si to neuvědomujeme,“ uvedl profesor Stephen Stansfeld, který se této problematice věnuje. „Jde o klasickou stresovou reakci. Tělo vylučuje hormony včetně kortizolu a adrenalinu. Ty zvyšují srdeční frekvenci, krevní tlak a také přispívají k vytváření nouzových tukových zásob,“ dodal s tím, že nadměrný hluk, ve kterém nyní většina lidí žije je jedním z faktorů, proč stále tloustnou. Zejména starší lidé si často hluk uvědomují, pro mnohé mladé není tak rušivý, protože v něm vyrůstají od mala.
„Pokaždé, když vejdu do obchodního centra, cítím se podrážděná. Nechápu, proč v každé prodejně hraje hlasitá hudba. Prohlížím si oblečení a u toho mi řve muzika. Proč? Jak to tam ty prodavačky mohou celý den vydržet?“ říká pětasedmdesátiletá Alena. Její vnučka se jí směje, na hlasité hudbě v obchodech jí nepřijde nic divného. „Já ji prostě nevnímám, připadá mi to přirozené. Proč by tam neměla hrát hudba?“ říká. „Protože ty už vlastně nevíš, co je ticho. Proč by tam ta hlasitá hudba hrát měla?“ oponuje Alena.
A v tom je problém. Lidé se nedovedou shodnout v tom, co je ticho a co je nadměrný hluk. Někdo je zvyklý pohybovat se s hudbou ve sluchátkách, současně něco posílat mobilem a pracovat v otevřené kanceláři, kde se překřikuje dvacet lidí. A nevidí v tom problém. Někdo žije v domku u lesa a když přijede do města a musí v něm přespat, má pocit, že z hluku neusne a zešílí. Jiný by však řekl: Co blbneš? Jaký hluk? Vždyť jen občas projede tramvaj a tu já nevnímám.
Lékaři se čím dál více zabývají otázkou, zda se současný hlučný svět na zdraví mladé generace nějak projeví. Například časopise European Hear Journal uvedl, že zvýšení limitů hluku o deset decibelů na frekventovaných silnicích přináší lidem, kteří bydlí v jejich blízkosti, o čtvrtinu vyšší riziko, že u nich dojde k cévní mozkové příhodě. Zatímco někteří lidé považují varování před všudypřítomným hlukem za přehnané a berou ho jako normální jev v současném světě, zároveň sílí trend hledání ticha. Z ticha se stává byznys. Lidé, kteří se cítí být upracovaní a unavení a rozhodli se své životy měnit, jsou ochotni za tichem cestovat a kupovat si ho.
Norský polárník Erling Kagge napsal úspěšnou knihu Radost z ticha. Popisuje v ní například bizarní jev, kdy nyní lidé cestují přes celý svět, aby nalezli ticho. „Jednoho léta jsem letěl osmnáct hodin z Osla na Srí Lanku, abych si tam odpočinul, zdravě se stravoval a v krásné prostředí plném zeleně si zacvičil jógu. Bylo to překrásné. Zároveň mi ale připadalo trochu zvláštní, že musím kvůli odpočinku obletět kus světa,“ uvedl s narážkou na to, že nyní vznikají centra pro pobyt v tichu i v řadě velkých měst. Vznikají, protože je o ně zájem.
Ano, lidé jsou ochotni cestovat a platit za to, že si posedí v místě, do kterého nepronikají žádné zvuky. Erling Kagge však zároveň upozorňuje: „To nejlepší v životě je občas zadarmo. Ticho, které mám na mysli, najdete tam, kde se právě nacházíte, kdykoli se vám to hodí, ve vlastní hlavě, a nemusíte za něj nic platit. Nemusíte se kvůli něj trmácet na Srí Lanku, můžete ho zažít, když ležíte ve vaně. Nepotřebujete k tomu žádné kurzy, stačí najít si čas na oddych.“
A právě to považují lékaři a vědci zabývající se touto problematikou za nejpodstatnější. Že si mnoho lidí už ani nedovede pod pojmem ticho něco představit. Přijdou domů, zapnou televizi nebo rádio. Neustále slyší nějaké zvuky z počítačů, z mobilů. Proto se čím dál více mluví o nutnosti naučit si ticho vytvářet, i když třeba žijeme v rušném prostředí. Někdo tomu říká meditace, někdo si napustí vanu a zavře se v koupelně. Někdo si zaleze do nejtišší místnosti v domě a plete nebo čte. Erling Kagge píše: „Myslím, že ticho dokáže ve svém nitru najít každý. Je tam pořád, i když kolem nás zaznívá spousta různých zvuků.“