Počítejme. Jestliže se lidé dříve brali často ve dvaceti letech i dříve, nebylo na tom nic divného, když spolu prožili padesát a více let. Pokud tedy měli štěstí a dříve nezemřeli, což nebylo výjimečné, protože se lidé v minulosti dožívali nižšího věku. Nyní se do seniorských let dostali manželé, kteří ještě uzavírali sňatky velmi mladí, tedy měřeno současným pohledem, kdy se nyní žení a vdávají lidé zpravidla po třicítce. Zároveň jde o generaci seniorů, která už využívá možností současné medicíny, takže se dožívá mnohem vyššího věku než ty předešlé. Sečteno a podtrženo, lidí, kteří nyní slaví takzvanou zlatou svatbu, tedy padesát let od dne, kdy si řekli na radnici nebo v kostele své ano, je nyní poměrně hodně.
Stačí si pročíst noviny nebo internet a vidíme, že na radnicích různých měst pořádají tyto oslavy často. Jedná se v podstatě o jakési obnovení manželského slibu, setkání manželů se svými blízkými, oslavu toho, že to spolu tak dlouho vydrželi. Ale co bude dál? Jestliže se nyní lidé berou ve věku kolem třicítky a polovina manželství se po nějakém čase rozpadá a lidé uzavírají další sňatky, je vysoce pravděpodobné, že zlaté, natož smaragdové, diamantové svatby budou spíše raritou.
„Vyrostla generace sobců. V mnoha evropských zemích vládne trend, že si děti dělají co chtějí. Jsou na to zvyklé od mala. Už se to začíná projevovat. Ty děti dospěly, založily manželství a ta jim nyní kolabují. Protože je rodiče nenaučili, že je třeba překonávat překážky, něco vydržet, obětovat se,“ říká psycholožka Jiřina Prekopová. Zkrátka, obrázek babičky a dědečka, kteří spokojeně sedí na zapraží a rodina jim přináší dary a blahopřání k tomu, že spolu žijí padesát nebo více let, možná dnešní děti budou znát jen z historických románů. Někteří psychologové tvrdí, že současné časté rozvody jsou vlastně jen důsledkem toho, že se lidé dožívají čím dál vyššího věku. Že nemůžeme očekávat, že když si někoho vezmeme v pětadvaceti, budeme s ním žít do devadesáti.
Ale když se kdysi lidé brali ve dvaceti, v padesáti už byli považováni za staré a v šedesáti umírali. Strávili tedy spolu podstatně kratší dobu, než jakou by spolu měla trávit generace, která se běžně bude dožívat třeba devadesáti let. Jinými slovy, že vydržet s jedním člověkem tak dlouho opravdu není snadné a proto není nic divného na tom, že lidé za život prožijí dvě nebo tři manželství.
Většina lidí, kteří po desítkách let společného soužití obnovují při slavnosti svůj manželský slib, slyší stejné otázky: Jak jste to tak dlouho mohli vydržet? Máte na to nějaký recept? V čem je vaše manželství výjimečné? Zpravidla jim tyto otázky připadají poněkud pitomé.
Jarmila a František Galasovi z Ostravy takové otázky dostávali loni, když slavili, že spolu žili sedmdesát pět let. Ano, ta oslava se nazývá svatba nebeská a je opravdu raritou.
„Rozvod? My kolem sebe neznali nikoho, kdo by se rozváděl. Rozvod byla ostuda,“ říká František. V době oslav mu bylo devadesát sedm, Jarmile devadesát tři. Měli za sebou těžký život. Prožili válku, Františkovo totální nasazení v Německu, těžké nemoci. Ale když se kdysi, za té války v malém beskydském kostelíku vzali, považují dodnes za naprosto normální, že spolu zůstali. „Od toho se přece lidé berou, aby byli spolu, ne?“ říká František.
Tak dlouhému soužití se říká svatba nebeská nebo někdy také korunovační. Nyní to však vypadá, že se důvodem k oslavám budou stávat už svatby dřevěné, to znamená pět let po uzavření sňatku, svatby cínové nebo taky růžové – deset let, porcelánové – dvacet let a někteří mimořádně vytrvalí zdatní jedinci možná oslaví svatby perlové – třicet let. Ale dál? No uvidíme, ale prognózy nejsou nijak veselé.
„Lidé se nyní často rozcházejí, i když se k sobě povahově hodí. To, co by dříve brali za běžnou neshodu, nyní považují za důvod k rozvodu. Rozvod je zkrátka snadnější než býval,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. Psycholožka Jiřina Prekopová dodává: „A divíte se? Vždyť tomu nahrává společenské klima. Generace žen, která se dostala do věku, kdy mají děti, samy od dětství slýchaly, že mají být samostatné, že žena muže vlastně nepotřebuje, že on ji blokuje a ona se nemůže samostatně rozvíjet. Tak teď jsme jen svědky následků tohoto trendu.“
Tak si na závěr trochu zafantazírujme. Je dost dobře možné, že událostí se časem stane už to, že spolu lidé vydrží v manželství třeba rok. Možná, že radnice budou zvát k oslavám svateb bavlněných – po roce, papírových – po dvou letech, kožených – po třech letech a květinových – po čtyřech letech. Že manželé prostě rok po svatbě přijdou na radnici, tam je budou čekat novináři a fotografové a budou se jich ptát: jak jste to spolu tak dlouho vydrželi?
