Je to už tak strašně dávno, co jsme si s manželkou (jako novomanželé, čerství inženýři, umístěnkou „umístěni“ velmi daleko od našich domovů) za přispění příbuzenstva pořídili starší (bazarový) vůz ŠKODA OCTAVIA, rok výroby 1960. Byla to nutnost: touha po domově a maminčiných buchtách, 5 hodinová cesta vlakem domů, potíže s přepravou narozeného dítěte, atd.
Dnes s odstupem času, kdy jsem vystřídal 5 jiných vozů a zestárl o 64 roků, musím konstatovat, že na ten náš první automobil vzpomínám často a s láskou. Pojmenovali jsme ho vznešeně „Modrý šíp“. Prakticky všechno na něm se dalo opravit v garáži svépomocí, včetně generálky motoru. Koupila se sada válců, pístů, kroužků, atd. a na ponku v garáži se to hladce zmáklo. Jen „vyuhlovat“ ojnic a přebroušení klikové hřídele bylo vhodné svěřit odborné dílně. Dala se v něm zbudovat i lůžková úprava, což jsme provedli a často na svých výletech a dovolených využívali – jako mladí jsme peněženky měli dost tenké. A co bylo podstatné, že nás nikdy nezklamal a vždy nás dovezl do cíle našich cest.
A užili jsme si s ním dobré i špatné – dnes už to jsou ve vzpomínkách jen úsměvné příhody.
Některé, s dovolením, tady uvedu:
1) Zima, někdy kolem roku 1963, děti u rodičů, rodiče onemocněli a my nutně museli na zledovatělých cestách vyrazit pro dítka. Abych dovedl „Modrý šíp“ do bydliště rodičů a zpět do našeho domova, bylo na mně – manželka neměla ještě řidičák. Stalo se ale něco, s čím jsme nepočítali. Při čištění skel od ledové krusty jsem upadl a poškodil si pravou ruku v zápěstí - při sebemenším pohybu prsty to ukrutně bolelo. Co teď? Sedli jsme do auta, já řídil levou rukou, šlapal pedály a manželka, podle mých pokynů, řadila. Anabáze proběhla bez problémů, dnes bychom si to už netroufli – mládí je holt mládí.
2) Rok 1969. Podařilo se nám získat možnost dovolenkového pobytu v Jugoslávii. Důležité bylo našeho ojetého „Modrého šípa“ dokonale zrevidovat a řadu součástí preventivně vyměnit a co možná nejvíc náhradních dílů umístit mezi zavazadla i do každého volného místa či skuliny. Na řadu přišla i výměna spojovací hadičky benzinového potrubí. Šlo o tu spojku umístěnou mezi motorem a koncem měděné trubičky vedoucí benzin z nádrže vzadu do motorového prostoru vpředu. Ta, co byla vyměňována, byla z pryže a krytá kovovým nápletem. Nová, koupená v Mototechně (asi nějaký zlepšovák), byla průhledná a z nějakého plastu. Novou jsem namontoval a starou umístil mezi vezené náhradní díly. Po dokonalých přípravách jsme vyrazili.
Cesta probíhala v pohodě – my poprvé za hranicemi domoviny – cíl městečko Rovinj na Istrijském poloostrově. Někde na pobřežní cestě k Pule, která má nespočet stoupání a klesání, „Modrý šíp začal“ zmatkovat. Jedeme do stoupáku a motor se zastaví. Chvíli překvapeně sedíme, nevíme, co dál. Zkusím nastartovat – motor chytne a šlape jako hodinky. V dalším stoupáku zase „chcípne“. Vylezu z auta a zvednu kryt motoru, abych snad zjistil, o co jde, ale nevidím žádnou závadu. Sednu do auta, nastartuji a jedeme dál. V dalším stoupáku se situace opakuje. Tentokrát, snad rychleji, otevírám kryt motoru a nestačím se divit. Ona plastová trubička natolik teplem středomoří změkla, že ji podtlak mezi ACpumpou (pro neznalé:součást motoru vpředu) a ¨benzinovou nádrží (vzadu) ve stoupáku seškrtil či uskřípl tak, že se přerušil přívod benzinu. Při otevření krytu jsem nevěřícně koukal na to, jak se (po chcípnutí motoru) hadička narovnává do průchozího tvaru a uskřípnutí mizí. Záhada závady byla odhalena. Okamžitě jsem sáhl pro starou pryžovou, kovovým pletivem opatřenou hadičku (a současně se chválil, že jsem ji prozíravě nevyhodil, ale zařadil mezi vezené náhradní díly). Starou osvědčenou jsem namontoval a nový nepotřebný plastový zlepšovák obloukem hodil do moře (omlouvám se za tento neekologický zkratkový počin, ale tenkrát…..). A bez dalších problémů jsme se starým, ojetým ale pečlivě opečovávaným „Modrým šípem“ dorazili do cíle i později zpět domů.
3) A ještě jedna příhoda z téže cesty do Jugoslávie. Po krásné široké asfaltové silnici jsme jeli na výlet do Puly. Pyšně jsme předjeli jinou Škodu Oktávii s polskou poznávací značkou. Po krátkém čase ale polská sestra našeho „Modrého šípa“ předjela. Trochu furiantsky jsem sešlápl plynový pedál a opět jsme ji předjeli my. Za okamžik nás opět předjížděla ona a zdálo se, že na nás řidič cosi gestikuloval. Protože jsme my ani on nejeli příliš rychle, opět jsem „Poláka“ předjel a po chvíli jsme zastavili ve Fažaně (kdysi letní sídlo Tita). Vystoupili jsme na prohlídku sídla a najednou jsme uviděli, že vedle nás zaparkoval „náš Polák“. Když zamířil rovnou k nám, hrklo ve mně, že mně chce vynadat za trochu klukovské předjíždění. Ale nikoliv. Spustil na mě: „Proše pana nemá pán pakunka?“ Ukázalo se, že jsme byli v daleké cizině asi jeho jediná záchrana. Těsnění čerpadla jsem vezl s sebou, daroval jsem mu ho a posílil tak česko-polské přátelství. Ještě, když jsme odjížděli, děkoval.
4) No, a nakonec ještě jedna poklona „Modrému šípu“. Velmi často jsme navštěvovali jednu chalupu v Beskydech. Ležela stranou od hlavní cesty. Vedla k ní uzounká cesta dost strmě do kopce. Modrý šíp ji na dvojku (někdy i jedničku) bezpečně zdolával. Horší to tehdy bylo v zimě. Nebyla doba zimních pneumatik, závěrů diferenciálů či čtyřkolek a ani údržby postraních cest. Tenkrát se osvědčila technika starých „machrů“. Stačily 4 staré klínové řemeny, které se dva a dva upevnily řemeny na zadní kola a náš Modrý šíp se sunul vysokým sněhem jako ledoborec. Vždy nás celou rodinu i s početnou bagáží a zásobami potravin vytáhl až do našeho cíle. Místní zírali a kopírovali a dokonce jsme dostali nabídku, že od nás náš stroj koupí.
Tak jsem si tady dovolil veřejně zavzpomínat na naši Škodovku Octavii, ročník 1960 a zavzpomínal jsem rád. Bylo to moje první auto, nezlomný, skromný, spolehlivý dříč, auto mého mládí. Ten vztah asi dnešní řidiči nejsou schopni ani pochopit. Dnes řidič sedne a jede obklopen nejrůznějšími technickými vychytávkami a stará se jen o plnění palivové nádrže.Když nastane potřeba, zajede do servisu. Zvednout kryt motoru by pro něj bylo zbytečné – stejně by si s tou dnešní technikou neporadil…
Ted to po sobě čtu a konstatuji, že žádný spisovatelský výkon to není, asi se ani nepodepíšu nebo snad jen pseudonymem?
