Jít či nejít? (soutěž)
Ilustrační foto: pixabay.com

Jít či nejít? (soutěž)

17. 1. 2019

Vypínám počítač, zamykám kancelář a tím pro mě pracovní doba končí. Lépe řečeno, měla by. Jenže nejsem ten typ, co všechny pracovní starosti nechá za branami svého pracoviště, a tak si jich kupu nesu s sebou domů. A nejen starosti, ale i několik restů, které jsem nestihla vyřídit.. Takže kus večera budu zase trávit v hrabání se v papírech. Při mé pozici, kterou zastávám, bych si ani nedovolila něco nesplnit, a představa, že by audit našel nějakou podstatnou chybu, mi nedělá dvakrát dobře.

Zítra ten kolotoč nastane znova. Zase mi ráno po šesté zazvoní budík, zase nedopiju čaj a zase budu dobíhat autobus na poslední chvílí. Po všech těch ranních rituálech usednu do své kancelářské židle a budu se probírat fakturami, vyřizovat telefonáty, číst e-maily a odpovídat na ně, řešit rozpočet, shánět řemeslníky, psát objednávky a klepat se, zda jsem správně zadala veřejnou zakázku. Do toho všeho budu neustále někým vyrušována, takže jen těžko stačím dokončit myšlenku, natož nějaký pracovní úkon. Musím se držet, abych nevybuchla, ač mám všechny své kolegy ráda. Pozoruji, že i oni jsou stále nervóznější, nabývám dojmu, že během posledních let  atmosféra na pracovišti tak trochu houstne. Snad se to ustálí, je to důsledek několika organizačních změn a také toho, že k nám přišli noví lidé a ti se teprve rozkoukávají.

Nebo že bych trpěla syndromem vyhoření? Mám pocit, že všechno je čím dál tím složitější, najednou se ze všeho dělá věda, a že dřív na vše stačil jeden papír a dobré slovo, můžu jen nostalgicky zavzpomínat. Naštěstí jsou dnes k dispozici počítače a spousty softwarů, takže žádný problém, hlavně nezaspat dobu a novým technologiím porozumět. Jen si, sakra, vzpomenout, jakéže to heslo jsem si k jakému uživatelskému účtu zadala. Můj rodný list je již poněkud zažloutlý, prostě mám dávno po tanečních, mám odlítáno. Tak asi na nějaké to občasné zapomínání mám nárok. Pro každý případ jsem si pořídila takový malý roztomilý notýsek s motýlky a s tužkou, který je ukryt na bezpečném místě. Co se dá dělat, šéf taky nemusí o všem vědět, ne?

Snad nebudu muset  jet zase na nějakou  služební cestu, polévá mě horko, když si vzpomenu, jak mi nedávno ujel, díky mé nutkavé potřebě navštívit WC, spoj a další jel za několik hodin. Nejhorší je, že hledání WC probíhá poslední dobou v čím dál tím kratších intervalech. No a to polévání horkem se mi neděje jen při této vzpomínce, ale bohužel, přichází samo od sebe v té nejméně vhodné chvilce, například při důležitém jednání. A to asi tak stokrát za den.

Jinak snad ale na svoji práci ještě stačím a pracuji v dost svižném tempu. Trochu mě čílí, nebo vlastně hodně, že ti mladí jsou  na můj vkus pomalí, líní,  nic neudělají navíc, a jak to jen jde, vytratí se na kafe. O tom, že neustále cosi vyťukávají do mobilu, nemluvě. Ovšem peněz, to mají stále málo. Na druhou stranu jsem s mladými lidmi ráda a snažím se s nimi držet krok, dokonce se všechny ty novoty učím od nich. Nebo už pokulhávám a oni jsou ke mně jen shovívaví a smějí se mi za zády? Nene, nejsem přeci vztahovačná. Vžívám se do jejich problémů, snažím se je chápat, a přesto mě strašně rozčilují. Asi tak jako moje děti. Proč se pořád vybavují, proč je jejich hlavní starostí, kam vyrazí na oběd a co si dají ? Kdybych je neupozornila, že na oběd je vyhrazený čas, nejraději by zůstali i na večeři.  Vzpomínám, jaká jsem byla já na počátku své pracovní kariéry a jak jsem viděla svoje kolegyně, které tehdy odcházely do důchodu již v 55 letech. Teď se musím za některé své myšlenky zastydět a hluboce se jim v duchu omluvit. Ač jsem také četla Padesát odstínů šedi, ač také vlastním chytrý mobil, ač si také občas pořídím nějaký ten módní výstřelek – no výstřelek je v mém případě asi silné slovo,  musím uznat, že jakýsi generační rozdíl tu, chtě nechtě, je. Jediné, na čem trvám, je to, že jsme v době mého mládí měli ke starším větší respekt a všeho jsme si více vážili. Doufám, že se pozvolna neměním ve starou, nevrlou ženskou, se kterou nikdo nevydrží.

Prostě mladá jsem už byla a nastal čas, kdy si musím připustit, že ta doba  dávno  minula. Říká se, že mládí je pryč (obvykle se užívá daleko jadrnější výraz) a do důchodu daleko, ale pozor, to není můj případ, já mám k důchodu už jen krůček. V podstatě mi na něj vzniká nárok za pár měsíců. Tak za čím se honím, proč se rozčiluji? Je hezké, že odejít do důchodu není moje povinnost, ale moje právo, přesto nebo právě proto, vyvstává naléhavá a životně důležitá otázka: „Jít či nejít?" Poznám, že nastal ten správný okamžik? Asi by bylo dobré odejít se ctí, s vědomím, že se nemusím za odvedenou práci  stydět a že jsem v zaměstnání nebyla jen trpěna s očekáváním, kdy už… Vedení mě sice přesvědčuje, že mě potřebují a že těžko budou hledat náhradu, těší mě to, vážím si toho, z prémií jsem si ale  na zadek rozhodně nesedla a to si nemyslím, že bych byla až tak náročná. Ale nenechám to přece dojít tak daleko, že sice pojedu do práce, ale už v dopravním prostředku si nevzpomenu, kde vlastně dělám! A peníze? No, však taky nejsou všechno.

Večer vyčerpaná uléhám  do postele, bolí mě oči a záda. Spánek nepřichází, a tak spřádám smělé plány, jak by asi moje první dny čerstvé důchodkyně mohly vypadat. Rozhodně nebudu vysedávat v parku a házet drobečky holubům. Čas bude jen můj, já budu rozhodovat o tom, co kdy budu dělat. Dám po pořádku byt, budu zvelebovat chatu a věnovat se zahradě, budu víc číst, háčkovat, psát, budu se víc věnovat manželovi, dětem, vnoučatům, budu cvičit, budu chodit za kulturou, budu cestovat, budu chodit s kamarádkami na kafíčko, to všechno budu... budu mít čistou hlavu, nebudou mě strašit tuny směrnic a předpisů a hromady  pracovních úkolů a povinností... A nebudu nervní. Navzdory výsledku z důchodové kalkulačky mě láká ta svoboda, která mě čeká. Takže na jednu stranu sázím má dáti, na druhou dal... Vidím, že takový souběh výplaty důchodu a výplaty od zaměstnavatele by ani zdaleka nebyl marný.

Tak nezbývá, než doufat, že mi ten nahoře dopomůže ke správnému rozhodnutí a dopřeje mi si toho všeho užít v dobrém tělesném i duševním zdraví, ať se rozhodnu tak či onak.

A jak to vše dopadlo, to se dozvíte příště, pokud vás to bude zajímat.

 

 

 

 

 

Soutěž pro nováčky II.
Hodnocení:
(5.2 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Haltufová
Moc vám všem děkuji za názory a za podporu. Pokusím se popsat, jak se to dále vyvíjelo. Také jsem se malinko představila na svém profilu, abych nepůsobila tak anonymně. Krásný večer všem.
Alena Vávrová
Alenko, to byl i můj případ a posléze jsem po svém zaměstnání tzv. "ani nevzdechla".
Dana Kolářová
Čtvrtý první, pěkné. Vykročte do důchodu pravou nohou.
Alena Tollarová
Paní Evo, měříte si někdy tlak? Je fajn, že jste našla čas a Vaše pracovní dny pěkně shrnula. V den, kdy jsem za sebou zavřela dveře kanceláře a věděla, že zítra si přispím a už tam nemusím, udělala moje vnitřní bohyně trojité salto mortale. Držím Vám palce.
Naděžda Špásová
Omlouvám se za to jméno. Jedná se o paní Evu. Malé faux pas, sorry.
Naděžda Špásová
Článek je dobře napsaný, ale myslela jsem, že se v této soutěži nový íčkař trochu představí. Tady je jen jméno a informace o tom, že se nejedná o mladíci, ale nic o věku, odkud paní Pavla je, záliby a pod.. Taky jsem ráda, že chodím do práce, jen když chci. :-)
Věra Ježková
Jedno správné rozhodnutí jste už udělala – zaregistrovala jste se na i60. Já jsem šla dobrovolně do předčasného důchodu asi před čtyřmi lety. Dosud jsem toho nelitovala ani minutu.
ivana kosťunová
Oldo, ano, mám k tomu co říci, je mi, jako bych to psala já. :)) Já už se rozhoduji čtvrtý rok, že definitivně skončím, ale pořád se nemohu odhodlat k tomu razantnímu řešení udělat tlustou čáru. To není jenom skončit v práci a odejít. To je změna životního stylu, postup do kategorie důchodce, což má v něčích očích i hanlivý význam, někdo to vnímá jako - to je konečná-. Já se jako důchodce ještě necítím, tak to zatím řeším tak, že své aktivity rok od roku utlumuji, nechávám tomu zatím volný průběh, až postupně skončím úplně. Ale pozor-skončím s touto prací, která už mě upřímně řečeno nebaví, a třeba si najdu činnost jinou, příjemnější. V závěru článku se ptáte, zda poznáte ten správný okamžik. Poznáte. Prostě vás to přestane bavit. Zkušenost nejen má, ale mnoha mých přátel .
Zuzana Pivcová
Info pro Oldu, případně další: Jedná se o soutěž pro nováčky na i60, kteří ještě žádný příspěvek nenapsali. Tak jen do toho!
Marie Faldynová
Líbí se mi poslední věta:ten nahoře mi pomůže ke správnému rozhodnutí. Mne osobně Bůh povzbuzoval dokonce k tomu, abych šla do důchodu o rok dříve. Díky tomu jsem si udělala rekvalifikaci a jako pracující důchodce dělala čtyři roky práci, která mne moc bavila: pečovala jsem o staré lidi a postižené děti. Vydělala jsem synovi na vysokou školu, teď už jen příležitostně zastupuji. Jako kompromis bych viděla navrhnout zaměstnavateli zkrácený pracovní úvazek, případně zástup za nemocné a jinak chybějící kolegy.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 44. týden

V úterý 5. listopadu proběhnou ve Spojených státech amerických prezidentské volby. Tématem kvízu tohoto týdne budou nejen američtí prezidenti, ale i zajímavosti z USA.