Dnešní senioři jako poslední silná generace
Ilustrační foto: pixabay.com

Dnešní senioři jako poslední silná generace

17. 1. 2019

Mnozí pamatují válku. Mnozí pocítili problémy po komunistickém převratu v roce 1948. Mnoho z nich ví, co je nedostatek, nutnost šetřit, odpírat si radosti a zábavu. Prožili také zklamání ze sovětské okupace v roce 1968. Současní senioři jsou jedinou skupinou současné společnosti, která se v životě potýkala s opravdovými problémy. Mladí je už neznají. Kdo je na tom lépe? 

Žiješ jako v bavlnce a nevíš, co jsou opravdové starosti. Tuto větu občas říkají lidé vyššího věku na adresu mladých lidí. Mladé to samozřejmě štve, protože jsou přesvědčeni, že mají dost svých starostí. Jenže jsou to jiné starosti, než mají na mysli senioři.

Psychologové a sociologové se čím dál více začínají zabývat srovnáváním těchto dvou skupin a snaží se dobrat k odpovědi na otázku: Jsou současní senioři poslední silnou generací?

„Lidé se dříve museli vypořádat se situacemi, které skutečně ohrožovaly život. Museli si více vážit vztahů, práce, být soudržní. Dnešní mladá generace, kdyby se dostala do život ohrožující situace, by zřejmě dělala velké chyby,“ uvedla lékařka Kateřina Cajthamlová, která má velmi dobrý přehled o zdravotní kondici národa. Říká, že současní mladí lidé na tom nejsem lépe ani fyzicky, ale ani psychicky, ve srovnání s tím, v jaké kondici byli jejich babičky a dědové. „Nemají zdravou míru reálného stresu. Oni si často myslí, že žijí ve stresu, ale je to jiný stres. Často si ho sami vytvářejí tím, jak podléhají virutální realitě, spoustě informací, které nejsou schopni zpracovat. Skutečný stres neznají,“ vysvětlila.

Typický příklad se odehrává nyní v jedné pražské rodině. Pětaosmdesátiletá Anna má čím dál více zdravotních problémů, ale odmítá pomoc. Stále si chodí sama nakupovat, byť jí to činí značné obtíže. Příbuzní jí chtěli zařídit, aby k ní docházela domů asistentka a pomáhala jí s úklidem a vším, co bude potřeba. Anna odmítá. Dokonce si odmítla vyřídit příspěvek na bydlení, na který by měla vzhledem k nízké penzi nárok. „Připadala bych si jako žebračka,“ zdůvodnila to. Z dětství si pamatuje, jak její rodina strádala ve válce, jak s matkou měly hlad a jak obtížně sháněly jídlo v době, když byl její otec v koncentračním táboře. Sama pak vychovala tři děti, protože její muž byl vězněn za komunismu a poté kvůli podlomenému zdraví po propuštění z vězení zemřel. Annin život se vlastně skládal z řady smutných událostí, z neustálého řešení problémů. Těžce pracovala v továrně, po večerech si přivydělávala šitím, aby uživila sebe a tři děti. V roce 1969 byla v práci přeřazena na horší, méně placené místo, protože otevřeně protestovala proti srpnové okupaci z roku 1968.

Annin život je typickou ukázkou toho, co prožili mnozí lidé, kteří jsou nyní ve vysokém věku. A tak Anna nechápe životní styl své vnučky. „Nemá práci. Vstává každý den okolo desáté, pak kouká do mobilu. Nedávno si práci našla, ale po dvou měsících v ní zase skončila. Řekla, že přece nebude každý den dojíždět z Prahy do Mladé Boleslavi, kde to místo měla. Že ji to ranní vstávání nebaví, že je z autobusu nachlazená, unavená. Pořád je nemocná, pořád jí něco je. Přitom stále chodí na pracovní úřad a vyřizuje si nějaké sociální příspěvky. Vůbec tomu nerozumím. Styděla bych se na jejím místě, ale vím, že stejně jako ona žijí i její kamarádky. A pořád si na něco stěžují: že prší, že je zima, že je horko, že nezaplatily fakturu za internet a teď nemají připojení a tak podobně,“ vypráví Anna.

Její známí jí občas oponují, že mladé lidi nelze házet do jednoho pytle. Že mezi současnou mladou generací je spousta šikovných a nadaných lidí, kteří tvrdě pracují. Nicméně je fakt, že nikdo ze současných mladých lidí se nedostává do opravdu závažných situací. A právě ony člověka formují a tvářejí jeho životní postoje, dávají mu sílu do dalšího života.

„Zatímco mnoha mladým lidem připadá naprosto normální využívat možnosti, které jim dává stát, u seniorů vidíme, že je to naopak. Například jde o příspěvky na bydlení. Pokud by o ně požádali, vnímali by to jako selhání, někteří dokonce jako ostudu,“ uvedla Kateřina Kňapová z obecně prospěšné společnosti Alternativa 50+. Potvrzuje to i Jan Lorman, z obecně prospěšné společnosti Život 90: „Mnozí senioři se stydí si stěžovat. Berou to jako své selhání. Vyrostli v době, kdy se museli vypořádávat s řadou problémů a jsou zvyklí být silní, neobtěžovat okolí. Mnohdy se stydí říct si o pomoc a raději žijí v nevyhovujících podmínkách, až v chudobě. Jsou hrdí.“  

Nyní třiaosmdesátiletý fotograf Jan Saudek v rozhovoru ke svým osmdesátinám popisoval, jak stále chodí běhat a cvičit. „Cvičím v tělocvičně, ne v tom, čemu se nyní říká fit centra. Máme tam staré žíněnky, kruhy, bradla. Mnozí staří chlapi, kteří se tam scházejí, jsou v lepší fyzické kondici než ti mladíci, kteří sice vystavují své svaly, ale ve skutečnosti žádnou sílu nemají.“ A to je další rozdíl mezi generací seniorů a mladými lidmi.

„Většina dnešních mladých lidí má mizernou fyzickou kondici. Neumějí vylézt na strom, nemají sílu. Neumějí se ani ovládat, vyjednávat v případě nutnosti. V případě válečného konfliktu by dělali velké chyby, mnozí by nepřežili,“ míní lékařka Kateřina Cajthamlová. Armáda se dlouhodobě potýká s tím, že případní uchazeči nejsou schopni splnit fyzické ani psychické testy. Drtivá většina mladých mužů, kteří by měli zájem o vojenské uniformy, pohoří už základních testech. Za rok se pokusí přibližně devatenáct tisíc Čechů o přijetí k některé uniformované složce, ať už jde o policii, armádu, celní správu a třináct tisíc z nich neuspěje. Prostě jsou v naprosto mizerné fyzické a psychické kondici. Což výstižně v této souvislosti shrnul psycholog Otakar Fleischmann: „Odolnost dnešních mladých lidí je daleko nižší, než bývala u jejich předků. A to odolnost psychická i fyzická. Je to tím, že mladší generace nejsou zvyklé překonávat překážky. Nemají potřebu je řešit. Jsou zvyklé, že vše za ně zpravidla vyřeší někdo jiný.“

Muži, kteří jsou v ozbrojených složkách delší dobu, říkají, že paradoxně jsou nyní v lepší kondici mnohdy ti, kteří by už svou kariéru měli končit, než mladíci, kteří by je měli nahradit. 

aktivní senioři stárnutí
Hodnocení:
(4.9 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Řekla bych, že každá nastupující generace se má lépe, než ta předešlá. Moji prarodiče byli nesmírně pracovití, skromní, tak vychovali své děti a tak i moje maminka vychovávala nás. V dnešní konzumní společnosti je vše jiné. Nechci se opakovat, vše již bylo řečeno v článku. Většina lidí čeká, že vše za ně zařídí někdo jiný a když to není podle jejich představ, tak se nadává, řve a dupe. Chceme svobodu, ale čeká se, že za vše bude odpovídat stát. Mládí je bezstarostné, to k tomu patří, jen by měli více naslouchat , poznávat historii a nebrat vše jako samozřejmost. Prostě sami sobě a svým potomkům vytváří budoucnost . Snad český národ nezbytné.
judita lišková
Článek je nesmírně pravdivý. Je pravda, že ne všichni senioři čekají věčně na pomoc druhých.....zrovna tak ne všichni mladí stojí za nic. Ale dnešní svět opravdu nese jiné stresy než prožili naši velmi staří. Mnohdy to byla doslova otázka samotné existence. Ovšem mnohé věci zůstávají pořád stejné - získat bydlení, strach, že přijdu o práci apod.. To bylo je a bude. Jenže mladí, kteří vyrostli povětšinou skutečně za podmínek, kdy netrpěli bídou, hladem, zimou a nemuseli žebrat či dokonce tvrdě pracovat, žijí ve srovnání s jinými časy v blahobytu, nejsou moc odolní. Neumějí si představit, že by je mohli potkat opravdu těžké časy, kde budou muset změnit svoje náhledy na život, prokázat vnitřní sílu, zažít nepříjemnosti, aby zjistili, jací jsou a jak jsou schopni čelit nepřízni . My, kteří jsme sice taky prožili dětství i mládí v relativním dostatku, ale neměli jsme vše na co jsme si jen vzpomněli, rodinná výchova byla přísná někdy i tvrdá, máme výhodu v tom, že se hned nehroutíme z každé maličkosti a umíme si poradit s mnoha věcmi, které mladým připadají, že byly naposled ve středověku.
Danka Rotyková
Každý máme svůj názor, a proto bychom ho měli dopřát i ostatním. Já mohu za sebe říci jen tolik, že článek je bohužel pravdivý, ale povinnou vojnu bych už nepřála nikomu. Takovými způsoby se dospělí lidé nenapraví. Souhlasím s paní Hanou Rypáčkovou. Jen já vím, zda jsem ve výchově svého syna chybovala, určitě někdy ano. Ale stejně si myslím, že dobré vztahy mezi lidmi jsou dnes důležitější než svaly. Svět se mění, a to celkem dost rychle. Někdy k lepšímu, jindy zase naopak. Co naděláme, tak mějte všichni krásný den ?
Dagmar Bartušková
Každá doba nese svoje. Obědy ve školách mají být gratis, mnozí mladí nasekají děti a státe ty se starej. Neplatí se alimenty a spousta lidí nechce makat. Proč taky, vždyť postupně bude úplně všechno zadarmo!!! Republiko, kam se to řítíš?!!!
Olga Škopánová
Myslím že mladá generace na tom zas není tak špatně a v době krize by dokázala najít řešení i když asi jiné než starší generace. Změkčilí a líní lidé byli vždycky. Nedavno jsem s dcerou byla v jedné exotické zemi a dokázala si poradit mnohem lépe než já.
Věra Ježková
Za povšimnutí stojí, že paní Halátová, která si asi vede přehled o ostatních íčkařích, se statečně skrývá pouze za svým jménem. Ivanko, :-).
Hana Rypáčková
Vždy starší generace přála svým potomkům lepší život, než měli oni. Na nás už nezáleží, říkali, ale děti musí vystudovat, aby se měli lépe. Je to normální. Pokud potomci sportují a nebojí se i fyzické práce, ať si na vojnu jdou zájemci, nemusí být povinně. Jsou stresováni rozbitými rodinami a chvatem doby, nutí se do úspěchu za każdou cenu. Svět se mění...
ivana kosťunová
opr. Kde se stala chyba ?
ivana kosťunová
Paní Halátová, brzděte. Neznáte mě, neznáte mé děti. Výchova, o které píši , je ochranitelská, nikoliv ochranitelká, a je to trend dnešní doby, na tom se s většinou soudných lidí shodneme. Já jsem své děti vychovávala v letech 77-97 už minulého století, a jak, o tom s vámi opravdu diskutovat nehodlám. Akdyž už jsem se tak rozjela, to, že jedna z diskutujících neprodělala vojenskou výchovu, a jiná nemá děti, neznamená , že si k dané problematice nedovedou vytvořit názor. Horší to asi bude s vaší výchovou. Nenaučili vás, co je ještě diskuse a co už neomalenost ? Lde se stala chyba ?
Věra Halátová
No, mnozí. Má matka je ročník 1930, ta to všechno zažila. Otec také, ale ten už je po smrti. Jejich rodiče na tom byli ještě hůř. Já jsem se narodila v roce 1951. A co se týká mých synů a vnuků, i synů a dcer a dalšího pokolení mých vrstevníků: Snad byste nechtěli aby kvůli jejich "zocelení" vypukla světová válka? Třeba ta paní Ježková, ta myslím, psala, že děti a vnoučata nemá. A psát o vojenské službě, k zocelení, jak píše paní Hašková - vy jste byla na vojně? anebo máte jen ženské doma, které by to nepostihlo? Taky to nikomu nepřeji. Vojenský výcvik a drill nikomu ještě neprospěl. Beru to jako konstatování někoho, ale k čemu to je? Až bude zle, však oni i ti dnešní mladí se budou muset přizpůsobit. A doufám, že nikdo z nás, starších, jim to nepřeje. A ta paní, Kosťunová, "ochranitelká výchova". Tak jste svoje děcka měla vychovávat jinak.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.