Sedmdesátník, který píše knihy, organizuje výstavy a kulturní pořady. Jeho typickou vlastností je, že miluje humor. Neztratil jej ani poté, co se dozvěděl, že celou jeho rodinu vyvraždili nacisté. Jeho matka totiž byla sestrou Josefa Valčíka, jednoho z parašutistů, kteří provedli atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha.
Když se s ním seznámíte, počítejte s tím, že dostanete propagační letáček, na němž stojí: Vratislav Ebr, prioritní pacient psychiatra Jana Cimického, vyznavač červeného vína, autor osmatřiceti vydaných knih a osmadvaceti kalendářů. Mimo jiné je autorem řady Veselé knížky Vráťi Ebra, v níž najdeme i knihu, kde si tak trochu střílí ze seniorů.
Je na stáří něco legračního?
Samozřejmě. Legraci si je třeba dělat za každých okolností, jen tak se dá žít. Mám doma hromady krabic od bot a v nich uložené různé bonmoty, které celý život sbírám. Jednou za čas si vždy zvolím nějaké téma, utřídím si je a vznikne knížka. Mám velké množství citátů a kuriozit, které se týkají stárnutí, seniorů, zkrátka nás ve vyšším věku. Ty sbírám velmi rád.
Měl jste někdy ze stárnutí obavy?
Myslím, že o stárnutí přemýšlíme všichni, ale dělíme se na dvě skupiny. Jedni se těší, že budou odpočívat. Odjedou na své chaty, na zahrádky, těší se, jak si tam budou hrabat v hlíně a takzvaně nic nedělat. Ti druzí si nedovedou představit, že by se odchodem do penze měl jejich život nějak změnit. Žijí stejně jako dříve. Já jsem ten druhý typ. Nedovedu si představit, že bych najednou měl přestat dělat to, co jsem dělal celý život. Proč? Jen kvůli kalendáři? Ostatně, znám hodně lidí, kteří se těšili, že nebudou nic dělat, a po čase se zase objevili v Praze, protože jim zahrádky a chaty začaly lézt na mozek.
Proč jste se na naši schůzku zpozdil?
No, omlouvám se, mám toho hodně. Mám plný diář.
Máte diář i v penzi?
Samozřejmě, mám ho plný téměř na rok dopředu. Víte, já si říkám doživotní programátor.
Co vás teď nejvíc zaměstnává?
Už čtrnáctým rokem pořádám v Salmovské literární kavárně v Praze klubový pořad s názvem Ebroviny. Koná se každé první úterý v měsíci, jde o povídání při hudbě se zajímavými osobnostmi. Mluvíme o knihách, o hudbě, o náhodách, o trapasech. Kromě toho poslední rok pořádám tamtéž poetický večer Večery s Pegasem. Děláme jej vždy poslední čtvrtek v měsíci. Pokaždé přijde nějaký známý umělec, který si sám vybere, čí verše chce recitovat a o jejich autorovi si pak povídáme. Recitují tam přední herci, večer uvádí Jaroslava Panýrková. Hosty v příštích večerech budou Jana Paulová, Zora Jandová, Táňa Fischerová, patronem pořadu jsou Aleš Cibulka a Valentina Thielová. Často také dělám besedy v knihovnách.
Je rozdíl mezi mladou a starší generací co se týká vztahu ke knihám, ke čtení?
Dnešní mladí lidé si už nedovedou představit, jaký to byl pro nás svátek, když vyšla zajímavá kniha. Dnes jsou knihkupectví zahlcena, často vedle sebe leží tatáž kniha téhož autora jen v různých úpravách, s různými ilustracemi. Jenže naše generace si pamatuje, jak se ve čtvrtky stály před knihkupectvími dlouhé fronty, jak se knížky půjčovaly, sháněly. To je zkušenost, která nás sbližuje. To jsou nepřenositelné zážitky, které mladá generace nemůže pochopit.
Obklopujete se raději staršími lidmi nebo mladšími?
Nerozlišuji to, ale je pravda, že společné zkušenosti a zážitky vytvářejí více témat k hovorům. Starší lidé rádi vzpomínají a já taky. Mám na co. Měl jsem v životě štěstí, že jsem se potkal s řadou zajímavých osobností, takže je pro mě vždycky zajímavé vzpomínat na Miroslava Plzáka, Vladimíra Menšíka, Františka Nepila a další. Když povídáte o Františku Nepilovi mladým lidem, mnozí ani nevědí, o koho šlo. Když starším, nadšeně poslouchají. Naši starší generaci spojuje i to, že jsme dříve byli zvyklí více chodit do různých hospůdek, vináren. My jsme se scházeli více než dnešní mladí lidé.
Jaký řád mají vaše vzpomínky?
Já jsem si je dokonce utřídil a pracuju na tom systematicky řadu let. Založil jsem si knihu, něco jako památníček. Nechávám si do ní podepisovat všechny zajímavé lidi, se kterými jsem se v životě setkal, ale zároveň je žádám, aby mi tam vždy něco připsali na určité téma. Stačí pár slov, pár vět, někteří něco také nakreslí, nechávám to na každém z nich. Čas od času si sednu a knihou listuju. Je důležité mít smysl pro nesmysly.
Vratislav Ebr
Narodil se v roce 1942, přesný den neví. Jeho matka ho totiž porodila ve vězení, kam ji zavřeli nacisté. Byla sestrou Josefa Valčíka, jednoho z parašutistů, kteří krátce předtím provedli atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Nacisté zavraždili Ebrova otce i matku i téměř celou jeho rodinu. On byl vychován adoptivními rodiči, a ti mu o jeho původu řekli až v jeho dospělosti. Celý život se zabýval knihami a vedl pražské Arbesovo knihkupectví. Knihy Vratislava Ebra vydává nakladatelství Krigl, více informací na www.krigl.cz. V kapesní edici Úsměvné knížky Vráťi Ebra již například vyšlo: Důchodci - pro ně za ně, Víno vínečko - je vinno víno?, Zahrádkář - druh neohrožený a další.
