Na druhé straně je pochopitelné, že se výraz ujal, protože kolem sebe máme čím dál více příkladů, kdy tento proces lidé za přirozený nepovažují. Je to velké téma a často se k němu vyjadřují ty, kterých se týká nejvíce: ženy, které byly celý život nazývané sexbombami.
„Všichni se shodneme v tom, že stárnutí je náročné, ale věřte mi, že pro blednoucí sexsymbol je ještě náročnější,“ napsala ve své autobiografii herečka Raquel Welch. Zmínila tam, že celý život měla pocit, že ji lidé vnímají jen jako krásné tělo a krásnou tvář. A že si přála, aby se zajímali i o to, co si myslí. Po šedesátce se prý její uvažování změnilo a sama začala usilovat o to, aby si krásu udržela co nejdéle. „Když jsem o ni přicházela, začala mi připadat paradoxně velmi důležitá,“ říká. V rozhovorech i ve své knize se později svěřovala s tím, jak experimentovala s hormony, jak urputně cvičila a držela diety. Nakonec si prý našla způsob života, který jí vyhovuje. „Tělo mi slouží, ale stojí mě to úsilí. Cvičím každý den hodinu a půl jógu, snídám bílky a obilniny bez pšeničné mouky a po šesté večer nejím,“ uvedla s tím, že o tom mluví a píše, aby povzbudila další stárnoucí ženy.
Ohlasy byly přesně opačné, než zřejmě čekala. Ženy v diskusích psaly, že právě takové knihy a rozhovory přivádějí mnohé dámy k ještě větší frustraci z toho, že si nepřipadají půvabné. Představa, že by měly večer hladovět a jíst jen určitá jídla jen kvůli tomu, aby měly pocit, že tímto bojují se stárnutím, je přesně to, co mnohým připadá na stárnutí nejděsivější. Tedy to, že by se s ním neustále mělo bojovat.
Disciplína, odříkání, přísnost. To je to, co slavné ženy velmi často s výrazem stárnutí spojují. Jenže zároveň s tím se čím dál více mluví o tom, že by si člověk měl vyšší věk takzvaně užívat. To znamená zkoušet nové věci, cestovat, bavit se. Takže ono to vlastně nejde dohromady.
„Myslím, že mnoho žen je v současnosti úplně zblblých z těch všech rad a zkušeností, které se na ně z médií valí. Místo toho, aby byly samy sebou, hltají rady jiných, ale přesto nejsou spokojené a připadají si čím dál hůř,“ uvedla herečka Sharon Stone. A zmínila konkrétní příklad. Když překročila šedesátku, začali jí různí vizážisté, fotografové a lidé z jejího okolí radit, aby si nechala zvětšit rty. „Vždy jsem je měla úzké měřeno dnešním trendem, kdy jsou v módě velké plné rty. Nikdy to nikomu nevadilo, ale najednou mi kdekdo radí, abych si je nechala zvětšit, že prý budu vypadat mladší. Je to k smíchu a ve mně to vyvolává naopak odhodlání stárnout přirozeným způsobem,“ řekla v jednom z rozhovorů.
A také uvedla toto: „Po čtyřicítce jsem upadla do divného stavu. Zkoumala jsem svůj obličej ve zvětšovacím zrcadle, dívala se na své tělo a plakala jsem. Pak jsem si řekla: tak teď prostě budeš stárnout jako tanečnice. To znamená, že udržuji své tělo tancem, protahováním, posilováním. Ale proto, abych se cítila dobře já sama. Je mi už jedno, jestli někdo jiný zkoumá mé vrásky.“
Mladší krásky se k současné posedlosti bojem se stárnutím staví po svém. Herečka Cameron Diaz vydala knihu, ve které se rozhodla ženám radit, jak stárnutí přijmout. Udělala to ve svých třiačtyřiceti letech. Když jí lidé říkali, že je na úvahy o stárnutí příliš mladá, řekla: „Ale ve čtyřiceti je přece žena zralá. Nikdy dříve v té době nebyla považována za mladou. To jen nyní si všichni hrajeme na to, že jsme ve čtyřiceti dvacetileté. Ale to je nesmysl. Já jsem žena středního věku a vím, že přede mnou je stárnutí. Pokud porozumíte tomu, jak vaše tělo pracuje, pak můžete zahájit akci, abyste ho udržely v co nejlepší kondici, takže vás může provázet dlouhým a nádherným životem, jehož poslední fázi si nebudete kazit přemýšlením nad tím, že vypadáte jinak než ve třiceti.“
Sympatické je, že se na obal své knihy nechala vyfotit naprosto přirozená, bez make-upu.
Snad každá slavná filmová kráska časem dostává otázky týkající se jejího přístupu ke stárnutí. To téma se nyní stalo vděčné, čtenáři žádané, zajímavé. Zkrátka, souvisí to s tím, jak přibývá lidí vyššího věku, jak se naučili sdílet své pocity, jak se zajímají o různé rady a návody týkající se zdravého životního stylu. Je to vlastně přirozené. Šedesátiletá žena se se zájmem podívá, jak vypadá její vrstevnice, kterou si pamatuje z mládí jako filmovou krasavici: Má vrásky? Také se jí zvětšilo břicho? Ne? Co jí? Jak cvičí? Kašle na to, jak vypadá? Nebo je z ní umělá botoxová maska?
Takové poměřování je přirozené a současná doba mu nahrává. Takže počítejme s tím, že knih a rozhovorů, ve kterých se slavné ženy svěřují se svými názory na stárnutí a tím, jak k němu přistupují, bude přibývat. Je však jen a jen na každé ženě, nakolik si rady a zkušenosti jiných nechá vstoupit do života a hlavně, nakolik si uvědomí, jak podivuhodné je slovní spojení: boj se stárnutím. Tedy boj s tou nejpřirozenější součástí života.
Gerontoložka Iva Holmerová k tomu výstižně říká: „Přála bych si, aby se lidé jednou stárnutí přestali bát. Aby se přestalo říkat, že s ním je třeba bojovat, abychom stále lidi řadili do škatulek podle věku. Vždyť všichni známe třicetileté starce i sedmdesátileté mladíky.“
A přesně tak je to se stárnutím krásek. Některé ženy sice splňují měřítka toho, čemu se říká krása a dokonalost, ale už ve čtyřiceti jsou nudné a unavené neustálou péči o sebe. Jiné však působí zajímavě a vesele i po šedesátce, protože si umějí brát od života to, co jim dělá dobře. A je úplně jedno, jestli ráno snídají jen bílky a po šesté hodině večer jedí nebo nejedí.
