Vracím se po mnoha letech zpět - s poslední povídkou z totalitního letiště
Jirka Vrchlík jako „zimní houslista na ledě“ :
Asi všichni máme zakódované určité schopnosti, pohybové, vědomostní, hudební atd. Jednou z nich je schopnost odhadu různých situací, dějů, tedy i doby jejich trvání. A tak jsem si v této souvislosti vzpomněl po mnoha letech na další, již ale poslední příhodu Jirky Vrchlíka.
Jako zástupce náčelníka padákové služby 5.stíhacího pluku měl před a při každém plánovaném létání určité povinnosti v tzv. „teplušce“, to byla budova na východním konci letiště, kde se připravovali piloti před letovými akcemi a odpočívali mezi svými jednotlivými lety. Tam Jirka kontroloval správnost transportního zajištění připravených zabalených brzdících padáků speciálním zajišťovacím systémem, který se deaktivoval až po instalaci brzdícího padáku na patřičné místo v ocasní části letounu, včetně jejich dokumentace. Aby se tam dopravil z padáčkárny,budovy, umístěné asi 200 m stranou od startovací plochy téměř na druhém konci letiště, musel absolvovat vzdálenost přes půldruhého kilometru. To Jirka, jako sportovec tělem i duší, řešil celoročně na svém obstarožním již kole s řídítky poměrně dost úzkými, zvanými „berany“, projetím okolo stojánky naší 1. letky v západní části letiště a pokračoval okolo řídící věže a stojánek 2. a 3. letky až k již zmíněné teplušce na zcela opačném konci letiště.
Jednou v zimě, jak bylo jeho zvykem, vyjel okolo 1. hangáru a tak jako jako vždy projížděl zadní částí stojánky za celou řadou zaparkovaných letadel Mig 21MF, chtěl tak učinit i tentokrát. Jen na upřesnění a uvedení čtenářů „do obrazu“, na samém, tedy levém konci naší stojánky měla v rohu nějaká stavební firma umístěnou svoji asi 12-14 m dlouhou maringotku s nářadím a potřebami pro terénní úpravy. Ta maringotka byla asi 8 m od zadního okraje betonové plochy, tedy na úrovni zadních částí letadel, takže vzniklým volným pásem po celé délce stojánky za letouny bylo možné projíždět. Jak bylo zmíněno, bylo to v zimě, myslím koncem ledna, a díky teplotním změnám noc/den se prostor za letadly neošetřoval, takže tam byla tzv. ledovka. Jirka, který nikdy nejezdil jen tak jako po lázeňské kolonádě, jako vždy šlapal naplno a jeho zvykem, snad až letištním rituálem, bylo, že než zajel do prostoru za maringotkou, stačil na nás zavolat „čao, letci“, pustil řídítka, napřímil se na sedačce a volnýmu rukama nám „zahrál na housle“,takové to farizejské gesto, že jede a je všecko O.K.. My jsme mu jen zamávali, a jak zmizel za maringotkou, během dvou vteřin zase vyjel a halekal na nás kde co. Tentokrát jsme ale čekali marně, nevyjel! Jak se v rychlosti vracel na řídítka, se jednou rukou minul a na tom náledí šel okamžitě k zemi. Jak jsme byli odhadem času zvyklí, že za vteřinu-dvě vyjede a nevyjel, už jsme tušili, že je zle. Asi za nekonečné tři minuty vyšel s kolem poněkud deformovaným směrem zpátky k padáčkárně, obě ruce i obličej zkrvavený a nepochybně značně otřesený. Po týdenní pracovní neschopnosti se sice na letiště ke svému zaměstnání vrátil, kolo opravil, řídítka „berany“ vyměnil za klasická široká , ale přesto už nám nikdy „na housle“ nezahrál, prý, aby to nedopadlo ještě hůř. A tak to asi bude již o Jirkovi všechno.
Snad jen pozitivní dovětek o Jirkově kariéře, že po zvládnutí důstojnických zkoušek to postupně dopracoval u jiného pluku až do hodnosti podplukovníka a dokonce do funkce náčelníka padákové služby armády.
