Zanedlouho, přesněji 15. března, uplyne 80 let od obsazení zbytku někdejšího Československa německými jednotkami a od vytvoření Protektorátu Čechy a Morava. Polní jednotky však z protektorátu již o měsíc později odešly, zbytek pak byl až na některé trvalé posádky ve vybraných městech stažen do konce srpna 1939 před útokem na Polsko.
Podle Hitlerova výnosu ze dne 16. 3. 1939 o vytvoření protektorátu si směl protektorát pro udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku zformovat vlastní jednotky, třebaže pod organizačním řízením a dohledem říšské vlády. Tak bylo zřízeno vládní vojsko (německy Regierungstruppe). V době vzniku byl jeho počet stanoven na 7000 mužů včetně 280 důstojníků, přibíráni byli i civilní zaměstnanci.
Ačkoliv bylo vládní vojsko v minulé době označováno často za proněmecké či kolaborantské, je možno konstatovat, že se jednalo skutečně o české vojáky, kteří se okupantům až na jednotlivce nijak nezaprodali. Vrchním velitelem byl protektorátní prezident Dr. Emil Hácha. Avšak směrnice k vládnímu vojsku vydával vojenský zplnomocněnec u říšského protektora. Nejvyšším orgánem VV byl Generální inspektorát v Praze v čele s generálem Jaroslavem Emingerem. Vojsko bylo zřízeno čs. ministerstvem národní obrany v likvidaci. Bylo v něm mnoho bývalých důstojníků prvorepublikové armády včetně řady zasloužilých legionářů z 1. světové války. Ti dávali záruku, že zde přetrvá duch odboje a vlastenectví. Všichni byli přesvědčeni, že protektorát je krátkodobou záležitostí a záhy dojde k osvobození a znovuvybudování armády. To se bohužel nestalo, a proto se někteří důstojníci již brzy rozhodli emigrovat. Ti, kterým se to nepovedlo, byli chyceni a deportováni do trestních táborů.
Německá správa přistupovala k vládnímu vojsku se značnou nedůvěrou. O tom svědčila i skutečnost, že vojáci nesměli nosit zbraně, pouze strážní měli pušku. Cvičné střelby se prováděly výlučně se vzduchovkami. Nebylo divu, protože řada příslušníků VV byla napojena na ilegální odboj. Po odhalení byli někteří popraveni, jiní zemřeli ve vězení. I přes sílící germanizační tlak, zvláště pak po atentátu na Heydricha, si vládní vojsko zachovalo svou českou hrdost, např. velící řeč a úřadování zůstalo české. Časopis "Vládní voják" i nadále zveřejňoval básně českých pokrokových básníků a je známo, že si v den oficiální oslavy Vůdcových narozenin v dubnu 1941 dovolila jedna posádka uspořádat večer slavnostní koncert k 100. výročí narození skladatele Antonína Dvořáka.
Vládní vojsko mělo celkem 12 praporů. Z toho 1. prapor zajišťoval čestnou stráž protektorátního prezidenta v Praze. Ostatní byly rozmístěny v různých, již dříve posádkových městech Čech a Moravy. V běžné službě střežili vojáci železnice, cvičili koně pro německou armádu, účastnili se zemědělských a stavebních prací, pomáhali při odstraňování následků živelných pohrom a zajišťovali spolu s pořádkovou policií klid a pořádek ve městech.
Z důvodu již zmíněné nedůvěry ve spolehlivost ztroskotal i pokus kolaborantského ministra Moravce nabídnout vládní vojsko k nasazení na východní frontu. Nebezpečný český sbor byl místo toho odeslán v květnu 1944 do italského vnitrozemí, kde měl hlídat tratě a válečné objekty před sílícími útoky partyzánů. To byla pro české vojáky příležitost dezertovat a přidat se k partyzánům nebo se přepravit přes Švýcarsko k západním spojencům do Británie, kde byli zařazeni do Čs. samostatné obrněné brigády. Někteří padli v bojích u Dunkerque. Z celkového počtu 4900 vládních vojáků v Itálii jich do tří měsíců 687 dezertovalo. Chycení zběhové byli souzeni v Itálii, ale odesíláni do německých věznic nebo popraveni. Aby nedocházelo k perzekucím příbuzných v protektorátu, byli uprchlíci hlášeni svými českými veliteli Němcům jako nezvěstní, případně i zavlečení partyzány, což byla polehčující okolnost.
1. prapor, který zůstal v protektorátu ke strážení úřadů, se v květnu 1945 plně zapojil do povstání. Vládní vojsko bylo oficiálně zrušeno 10. 5. 1945 a zbytky praporů z Itálie byly do července přepraveny do vlasti. Mnozí mladší vojáci pak nastoupili k policii nebo do státních služeb.
Po únoru 1948 patřili bývalí vládní vojáci k perzekuovaným, někteří vyšší důstojníci včetně gen. Emingera byli souzeni jako kolaboranti, ačkoliv právě oni měli zásluhu na tom, že vojsko zůstalo české a nebylo odesláno na frontu. Ani po listopadu 1989, kdy se "vladařům" dostalo určité satisfakce, se o jejich službě kromě nasazení v Itálii mnoho neví a celkově se o nic příliš nemluví.
Kdo ví, třeba i někdo z vás měl ve svém příbuzenstvu bývalého vládního vojáka. Vězte, že rozhodně není za co se stydět.