Mé útlocitné já

Hezký příběh, také bych zachraňovala.

Bohužel sešikování nás "útlocitných" proti "otrlým" zatím asi nijak moc nepomáhá, neboť se mi zdá, že otrlých je nějak čím dál víc...ale boží mlýny melou a určitě se jednou ti otrlí budou muset v nějaké té situaci spolehnout na nás útlocitné ! A to mne utěšuje (teda trochu).

Kéž by takto útlocitných bylo co nejvíc. Dnes hrozí opačný extrém. Otrlí.

Ahoj Jano, jsem na tom podobně, také si občas myslím, že jsem cvok. Hledám zaběhnuté cizí děti, zachraňuju někdy i opilce, když přechází před autem a nasazuju vlastní krk před nadávajícím řidičem. ♥

Hledala jsem pracně na internetu fotku nějakého hadru, abych nemusela fotit nějaký svůj vlastní hadr a pracně ho sem vkládat - nic jsem nenašla a ejhle - najednou na mne vykoukl ten hadrový pes - no jako na objednávku ! :-)) A k té mé úspornosti - snažím se seč můžu nebýt "žvanivá", neboť vím, že dlouhé články unavují. Jinak jste mne všichni potěšili, že byste jednali stejně, myslím si totiž o sobě, že se někdy chovám jako cvok :-))

Nejprve jsem se zahleděla na malou fotku a říkám si, že tohle snad není ani pravda, aby byl někde tak zubožený pes. Po rozkliknutí jsem si všimla, že je z látky. Nevím, zda takto nebo podobně vypadal, ale ani já bych nedokázala odejít od okna bez nějaké pomoci. Už se mi několikrát venku stalo něco podobného. Nakonec jsem zjistila, že to není zvíře ani zuboželý pták, ale divně nahrabané listí, hlína nebo i papír. Pěkné.

Píšete, že se to odehrálo jen pár let po svatbě. Rád bych věřil tomu, že vám oběma ten krásný vztah vydržel.

Bezva příběh.

Prima. Oceňuji vaše úsporné vyjadřování.

Věřte, že pro mě to, že muž šel, i když pak mrmlal, by bylo jedním z důležitých kritérií posuzování ho jako člověka se vztahem ke mně. Díky.