Vyrostla jsem v malé vesnici. S rodiči jsme bydleli v domě společně s babičkou a dědou, jak bývalo tehdy obvyklé. Ve vsi byl jen obchod se smíšeným zbožím. Pro ostatní potřebné věci, jako oblečení, obuv, potřeby ze železářství, se muselo jet autobusem do 3 km vzdálené větší obce.
Jednou děda musel v železářství něco koupit a vzal mě s sebou. Bylo to v roce 1960, nebylo mi ještě šest let a nechodila jsem do školy. Moc jsem se na ten výlet těšila. Pojedu tak daleko, a autobusem! Určitě mi děda koupí zmrzlinu!
Na autobusové zastávce už čekala sousedka, dědova vrstevnice.
„Kampak ses vydala, Andulko?“, ptal se děda.
„Ále, Fanouši, jedu se zubama ke kováři,“ odpověděla Andulka.
V tu chvíli se mi výlet zhroutil. Už jsem se netěšila na cestu autobusem ani na zmrzlinu. Nevnímala jsem, o čem si děda s Andulkou ještě povídali.
Tenkrát u nás ve vsi také byl kovář. V mých dětských očích obrovský chlap, v začouzené kožené zástěře, s velikýma umouněnýma rukama. V kovárně žhavá výheň, a ty nástroje! Hrůza! Co jen s tím může nebohé Andulce s těma zubama dělat?
Záhadu jsem rozluštila až po nástupu do školy, když jsme museli na preventivní prohlídku k zubaři. Ten zubař se totiž jmenoval Kovář.
Pointa? V dospělosti jsem léta chodila „se zubama“ k Horníkovi. To už jsem ale takovou hrůzu neměla, i když jsem práci horníka taky dobře znala. Táta byl horník. Ale oba „řemeslníci“, Kovář i Horník, to se zubama uměli výborně.
