Moc ráda bych napsala reportáž, o problému, který se vlastně netýká jen mne, už dost staré seniorky. Podobné problémy a bolesti mají určitě všichni, kterým se podařilo zestárnout a kousek života si prožít.
Je mi osmdesát čtyři let a jsem docela v kondici. Sice špatně vidím, mám potrhané sítnice, hůř slyším, také mi to pomaleji myslí, ale naopak dobře a rychle a ráda chodím. Svoji malou, ale dost rozlehlou domácnost obsluhuji sama, také se starám o zahrádku, chodím do klubu seniorů, tedy spíš seniorek. Z domova vycházím skoro denně, mám ráda dlouhé vycházky, v mém případě pochody, chodím ráda rychle. Mimo zimní období, tak jednou za měsíc, s dcerou, na delší výšlap, třeba i 12 km. Občas mě potká nějaké nastydnutí, viróza, a tak zalehnu, odpočívám a léčím se. Jenomže před třemi týdny se to nějak zhatilo. Napadl sníh, který mám v zimě ráda, ale musí se, alespoň, kolem domu, odházet, abych mohla mezi lidi, a to stačí jen úzká ulička. Sníh byl pěkně těžký, z toho by se dobře stavěl sněhulák, jenže dnes asi na něj nedojde. Za hodinku jsem hotová a rychle domů, jsem spokojená, příjemně unavená, pohoda. Druhý den ráno trochu bolí záda, za pár chvilek už o ničem nevím. Zítra je úterý, to jdu na bowling, máme to s děvčaty z íčka domluvené už několik týdnů a těším se. Setkání se vydařilo, byly jsme na jednu dráhu tři a za dvě hodiny jsme si zaházely až dost. Středa a čtvrtek byly skoro normální dny, jen se ozývala trochu záda a pravá noha nějak nebyla v pohodě. Ale nákup s hodinovou pěší procházkou byl ještě na jedničku. V pátek jsem musela jít na poštu a to jsem začala trochu kulhat, pravá nožka stávkuje. V sobotu mi syn přinesl francouzské hole, abych se mohla po bytě pohybovat, a nabízel pomoc s čímkoli - hrdě jsem odmítla. V neděli v jedenáct v noci jsme jeli na pohotovost, už to bolestí nešlo vydržet. Dostala jsem dvě injekce a prášky na bolest. Vůbec to nepomohlo, ráno mě lékařka poslala do nemocnice. Synek se staral, pomáhal, vozil a skoro nosil v náručí. V nemocnici jsem byla od jedenácti hodin dopoledne do půl dvanácté v noci. Neurologie, interna, rentgen, dvě kapačky, třikrát EKG, čtyřikrát během dne měřili tlak. Diagnóza - ischias, neboli hexnšús. Takže střídavě chodba, postel, křeslo, na příjem to nebylo, stejně mají přeplněno. Všichni velmi ohleduplní, příjemní, nemohu si stěžovat. A zítra ráno ještě na ultrazvuk, ten v noci není v provozu, hrozí trombóza. Dostala jsem dvoje prášky na silnou bolest, mám být v teple a klidu, bolesti budou ustupovat. Houby, bolesti spíš dostaly zelenou. Naštěstí, trombóza v úterý vyloučena. Děti se starají, přijela dcera, má to ke mně hodinu a půl, bydlí na druhém konci Prahy. Uvařila, vyluxovala, i bolístky pofoukala. Každé ráno mi syn chodí dělat snídani, obstará, podá, co potřebuju. Skorosnacha Růženka chodí večer, donese večeři, někdy i oběd, posedí, pouklidí. Oni bydlí jen přes ulici, mají to ke mně čtyři minuty i se zamykáním. Syn přinesl kolečkovou židli, tu tlačím před sebou do koupelny a na záchod. Dobře, že tu přes den a v noci jsem sama, kňučím nahlas bolestí, nic neustupuje, prášky beru tak každé tři hodiny, pomohou jen na chvilku. V neděli přišla uvařit vnučka, až se stydím, jak jsou na mě všichni hodní. I moji dva vnuci volají, jeden dokonce z Rakouska, a nabízejí pomoc, kdyby bylo třeba. Naše Růženka má v rodině fyzioterapeutku, jenže ta žije ve Švýcarsku, a tak se začalo mobilovat. Švýcarská Terezka v Praze nikoho nezná, ale má kamarádku v Arabských emirátech a ta je z Prahy, určitě poradí . Do hodiny jsme dostaly kontakt na fyzioterapeutku do Ruzyně. Jedeme tam v úterý, syn mě do schodů poponáší, na holích se neudržím. Velmi milá paní se mě ujímá, zjišťuje, co se kde pokazilo, bolí to moc, ale už ví. Posílá mě k neuroložce do Břevnova, zase schody. Bože můj, proč nejsou všechny ordinace na chodníku. Asi nejhodnější paní doktorka na světě se vyptávala, vyšetřila, osahala, dala injekci, instrukce, poučení, prášky na deset dní. Za pár dní bude po bolesti a za dva tři týdny prý už budu i tancovat. Jenže teď jsem na úplném dně, mám za sebou deset dnů velkých bolestí, jaké jsem nikdy nezažila. Možná jsem trochu rozmazlená, nikdy jsem nebyla vážně nemocná. Opravdu, bolesti začínají pomalu ustupovat, prášky už jen po jednom, mám dva poslední a jsem skoro v pohodě. A také dojatá z toho, kolik hodných lidí a mých milovaných dětí je kolem mne. Jsem opravdu šťastná seniorka a ničeho na světě se už nebojím. Snad bych měla dodat, že jsem měla děti velmi, velmi mladá. Bylo mi sedmnáct a půl, když se narodil Mireček, a za necelé dva roky přišla Evička. Takže i moje obě děti jsou už v důchodu, a proto mají na mě čas. I když mají také své aktivity a dokonce i sportují. I má tři vnoučata mají všichni kolem čtyřicítky.
A dnešní noc, to je jen taková malá dokreslující epizoda. Tam, kam i císařpán chodil pěšky, chodívám jednou za noc, tak mezi druhou a třetí hodinou a zvládám to během tří, čtyř minut. No, s tou kolečkovou židlí se to trochu protáhne. Moje miniložnička sídlí na nejjižnějším místě mého bytu a záchod a koupelna nejvíc na severu. Spočítala jsem to, 28 holčičích kroků. A teď si to představte, ležím v teploučké postýlce, probudila mě potřeba a zdá se, že to až tak nespěchá, převaluju se a přemýšlím, že tedy pomalu vstanu. Když se s obtížemi posadím, uvědomím si, že bych měla trochu zrychlit. Ani jsem nerozsvítila, bez pantoflí sahám po židli, dnes jsem ji nechala trochu dál, ale jedu. Potmě nejdřív narážím do křesla, panebože, kde se tam vzalo, aha trochu jsem zarejdovala stranou.
Začínám se potit, proboha, přece to stihnu. Narážím na dveře do předsíně, samozřejmě zavřené, je přece zima. Povedlo se otevřít, jedu, ještě čtyři kroky, zase dveře, ale už dosedám, dovezla jsem se v pořádku. Popojedu do koupelny a hurá do postýlky, ještě je teplá. No, měla jsem tam asi vydržet o trochu dýl, mému tělu se to nějak zalíbilo, za hodinu jsem si to ještě zopakovala. Ale to už bylo po spaní, a tak jsem vstala a tohle jsem zplodila, je to úplně čerstvé zboží.
Je krásné být mladí a zdraví, jenomže si toho nějak nevážíme. A ono i to stáří má přece jen něco do sebe, ale musíme si ho umět prožít. A tak vám přeju hlavně hodné lidi kolem a nezapomeňte děkovat a chválit, to je moc důležité.. A také přeju klidné dny a zdraví a pohodu a tak... ♥ Howgh.
