Když si promítnu průběh svého vcelku rozmanitého života, je v něm spousta lidí, kteří mým životem prošli bez větší odezvy, někteří se jen tak mihli, jiní mě velmi ovlivnili a pak odešli, další kráčejí vedle mě dál a já doufám, že ještě dlouho kráčet budou, a někteří jsou takovými hvězdičkami, které na chvíli zmizí, pak se zas na chvíli vynoří, ale zůstávají mimo to lidské hemžení, prostě jsou.
Evu jsem znala už od první třídy. Hodná, slušná, vždy hezky oblečená, upravená, učesaná holčička, takový ten typ, který matky rády dávají svým dcerám za vzor. Nejenže jsme s Evou chodily do stejné třídy, ale můj tatínek spolu s jejím tatínkem hráli na housle v symfonickém orchestru Lípa a snad se i trochu přátelili. Zatímco můj tatínek hrál druhé housle, pan Holoubek – tak se tatínek Evy jmenoval – byl prvním houslistou a vždy po skončení koncertu mu dirigent na znamení úcty potřásl rukou. Moc se mi to gesto líbilo.
Obě dvě jsme také navštěvovaly stejnou hudební školu, ale tady veškerá podobnost končila. Zatímco Eva po příchodu ze školy usedala ke klavíru, vytrvale trénovala a objevovala krásy hudební dovednosti, já jsem na housle v rohu mého pokojíku ani nepohlédla, a běhala jsem s partou děcek venku. Táta sice svůj sen o dceři houslistce, se kterou jednou budou hrát houslové duety, nevzdával a snažil se mě přimět, abych na hodinu v hudební škole alespoň trochu byla připravená, ale bylo to zbytečné. Já jsem ty housle prostě nenáviděla a "do houslí" jsem chodila s krajním sebezapřením.
„Podívej se na Evu, vyhrála soutěž mladých klavíristů, to proto, že pravidelně na ten klavír cvičí, z té by sis měla brát příklad!"
A abych měla ten příklad stále před očima, organizovali spolu s panem Holoubkem rodinné výlety, většinou v létě k jezeru do Doks, kde tátové probírali průběh posledního koncertu, matky přetřásaly různé ty ženské otázky, a - nevím jak Eva, nikdy mi to nepřiznala - já jsem se bohapustě nudila. Evu jsem měla celkem ráda, ale byly jsme obě natolik povahově rozdílné, že vzájemná komunikace byla dost obtížná. Navíc, aniž by chtěla či se o to úmyslně přičinila, ničila moje ego.
Někdy v šesté třídě, když už jsme zvládali základy Ruského jazyka, nám třídní učitelka rozdala adresy sovětských pionýrů, abychom si s nimi v rámci družby dopisovali. Ta moje pionýrka se jmenovala Marina a hned v jednom z prvních dopisů mně poslala svoji fotografii a požádala mě o tu moji. Mí rodiče však nejevili pochopení pro můj požadavek zajít se mnou k fotografovi, abych mohla poslat svoje foto pionýrce Marině, takže jsem si musela pomoci sama. V krabici s fotografiemi jsem našla jednu, kde jsem byla vyfotografovaná s Evou na výletě v Doksech. Svoji postavičku jsem označila křížkem a napsala k ní „eto ja“. Pod Evu jsem napsala „eto moja podruga Eva“ a bylo to vyřešené. Přibližně po měsíci mi došla odpověď. Pionýrka Marina mi psala, abych jí poslala adresu Evy, že by si raději dopisovala s Evou. I ta sovětská pionýrka pochopila, kde jsou pravé kvality.
Když jsem tuto příhodu vyprávěla na oslavě Eviných padesátin, Eva s úsměvem poznamenala „ O tom jsem ale vůbec neměla tušení, že jsi kvůli mně tak trpěla – tak já se ti po letech za to hluboce a upřímně omlouvám." Myslím, že společnost kolem nás se tehdy výborně bavila.
Po ukončení základní školy Eva odešla na konzervatoř, já jsem studovala místní gymnázium a sešly jsme si na dlouhou dobu s očí. Eva se vrátila jako učitelka do hudební školy v České Lípě zrovna v době, kdy já jsem bydlela v jiném městě, a když jsem se opět přestěhovala do svého rodného města, Eva už působila v Ústí nad Labem, později získala místo ředitelky hudební školy v Jablonném v Podještědí, zatímco ze mě se stala živnostnice s věčným nedostatkem času a prvky workoholismu ve všem konání. A pak jsme se po letech opět sešly v našem rodném městě.
Také se vám stane, že potkáte známého člověka po mnoha letech a okamžitě zavedete hovor způsobem, jako byste se včera rozešli? I když jsme obě byly časově velmi vytížené, já ve své kanceláři a Eva ve svých mimoškolních aktivitách, kdy hrála tu v kostele, tu na vítání občánků, opět jsme o sobě věděly a rády jsme se při různých příležitostech setkávaly. Jednou za rok sraz spolužáků, občas jsem dostala pozvánku na koncert, kde Eva účinkovala, jen to společné posezení u vínka nám pořád jaksi nevycházelo. Ale vzájemná komunikace byla najednou velmi snadná, dá se říci, že jsme se ocitly na podobné vlně.
V říjnu loňského roku mi zazvonil mobil: „Ahoj, tady Eva, budou mi předávat ocenění starostky za celoživotní kulturní přínos městu. Je to slavnost s programem a následným rautem, každý oceněný si může pozvat omezený počet hostů, tak já bych tě tam moc ráda taky měla."
Byla to pro mne čest a samozřejmě jsem pozvání přijala. Seděla jsem v hledišti, poslouchala oslavnou řeč starostky, která Evě předávala ocenění a věcné dary, a v duchu jsem viděla opět tu holku ve školní lavici, na výletě u jezera, a u klavíru, kde už posté piluje další úsek klavírní skladby až k naprosté dokonalosti. Jsem ráda, že jsem mohla být u toho.
Dostat se na špici v jakékoliv činnosti vyžaduje kromě přirozeného talentu také nesmírnou dřinu, musíte té činnosti přizpůsobit celý svůj osobní život,odřeknout si mnoho příjemných věcí, je to do určité míry řehole. Ne každý je ochoten ji podstoupit. Proto bych chtěla bych tímto článkem připomenout a oslavit všechny ty bezejmenné nadšence ve všech oborech, kteří nám možná svým jednostranným zaujetím mnohdy mohou připadat i komičtí, ale bez jejich obětavé činností bez nároku na honorář, bez nároku na slávu, by náš život byl o mnoho chudší.
Eva Navrátilová dodnes učí, občas si zahraje v kostele na varhany, doprovází na klavír Českolipský dětský pěvecký sbor, hraje při vítání občánků, a doprovází jiné občany na cestě poslední, a to jsem nevyjmenovala všechny její hudební aktivity. Občas ji někdo z žáků osloví "paní profesorko" Na to ona s úsměvem odpovídá :" Ale já nejsem profesorka, já jsem jenom obyčejná chudá česká učitelka". Přesto jí tak oslovují dále. Prostě to tak cítí.
Pokud jste si dosud mysleli, že v Carnegie Hall vystupovali z Čechů pouze Helena Vondráčková a Karel Gott, velmi byste se mýlili. V roce 2017 zde vystupoval spolu s dalšími oceněnými dětskými sbory Českolipský pěvecký sbor za klavírního doprovodu Evy Navrátilové. Na ukázku jsem vybrala píseň „Přeštický panenky“, a pomyslně se připojuji k závěrečnému potlesku publika, a gestu dirigenta, tolik podobnému podání ruky prvnímu houslistovi, kterým všichni Evino mistrovství ocenili.
Přeštický panenky
