Perfektně ovládám angličtinu a španělštinu, mám zkušenosti z práce v několika zahraničních firmách, byl jsem na třech stážích v cizině. Jsem časově flexibilní a miluju výzvy. Toto říkají při pracovních pohovorech mladí lidé.
No tak, domluvím se rusky, ale tak víte, jak to je, už jsem ruštinu dlouho nepoužíval. Jo, angličtinu jsem dělal, tak taky jsem schopen něco říct. Celý život jsem dělal stejnou práci. Ne, nic jiného neumím. Toto říkají při pracovních pohovorech padesátníci.
Ano, je to zkušenost mnoha personalistů a šéfů firem. Ve výsledku se mnohdy ukáže, že mladík mluví anglicky mizerně a španělštinu zná akorát z prázdnin, kdy dělal diskžokeje na Ibize. A že padesátník ovládá ruštinu perfektně slovem i písmem, angličtinu také a za léta stejné práce je odborník, po jakém touží každá firma v jeho oboru.
Rozdíl je jen v tom, jaké ti dva mají sebevědomí. Zatímco jeden ho má stoupající až do nebe, druhý prachmizerné. Zdá se to být přirozené, obvykle si myslíme, že mladí lidé jsou sebevědomí, draví, sebejistí, že to zkrátka k mládí patří. Jenže to tak být nemusí.
Psychologové z univerzity v Bernu se snažili zmapovat, zda má na sebevědomí vliv věk. Zkoumali více než sto šedesát tisíc osob, šlo o dlouhodobý projekt. Závěrem studie je, že nejvyšší úrovně sebevědomí dosahuje ve věku kolem šedesáti let. Jsou to závěry, které staví na hlavu všechny dosavadní studie na podobné téma. Může to být odrazem toho, že se lidé dožívají stále vyššího věku ve stále lepší kondici, tudíž si i více věří. Ale také to může být odrazem toho, že u nich sice psychologové sebevědomí takzvaně našli, ale dotyční ho neumějí prodat.
„Záleží na tom, co přesně si kdo pod pojmem sebevědomí představuje. Ovšem období kolem šedesátky bývá stabilním období života, co se týká vztahu i kariéry. Lidé v tom věku zpravidla investují čas a energii do sociálních rolí, které už mají. V práci mají dobré pozice, s partnerem udržují klidný vztah, děti už mají odrostlé, zabezpečené,“ tvrdí spoluautor studie psycholog Ulrich Orth. „Pak ovšem sebevědomí klesá a souvisí s odchodem do penze. Záleží poté na tom, jaké lidé vnímají své stárnutí. Většinou uváděli, že negativně, protože souvisí se zhoršením společenského postavení, ekonomické situace i zdravotního stavu. Ale neplatí, že by mladí lidé byli sebevědomější než šedesátníci. Jen se tak chovají, často právě proto, že se nedostatek sebevědomí snaží maskovat,“ dodal.
„Přijala jsem do firmy šestadvacetiletého muže. Líbil se mi, působil sebejistě, měl o práci velký zájem. Neměl sice velké zkušenosti, ale už v oboru pracoval a tvrdil, že dobře umí anglicky. Po pár týdnech zvedl telefon, ozval se anglicky mluvící klient, a ten mladý muž vůbec nebyl schopen reagovat. Blekotal a hledal někoho, kdo to vyřídí. Pak jsem zjistila, že při pohovoru lhal, že ani zkušenosti nemá žádné. Vůbec mu to nevadilo, docela drze mi řekl, že je ochoten se vše naučit. Jak ochoten? To má přece umět. Vyrazila jsem ho ve zkušební době,“ vypráví spolumajitelka jedné firmy. Je jí padesát a přiznává, že si dříve vybírala pracovníky mladé. „Líbilo se mi jejich nadšení, dravost, brala jsem to tak, že si je vychovám. Postupně mi začalo docházet, že to jsou telátka, která tu dravost jen předstírají, protože sami v sobě mají zmatek,“ dodává.
Čím je ovšem člověk starší, tím jeho sebevědomí klesá. S tím má zkušenost například trenérka paměti Dana Steinová, která vede Centrum celoživotního vzdělávání. „Pro lidi vyššího věku je sebevědomí velmi důležité. Někdy stačí málo. Naučí se v našich kurzech zapamatovat si dlouhou číselnou řadu, mnoho telefonních čísel či něco jiného a pak slyší od příbuzných či známých obdiv. Překvapí je, stoupnou v jejich očích. A jim to velice pomáhá. Najednou si nepřipadají staří, zbyteční, ale zjistí, že se mohou naučit něco, co ostatní neumí. A to je velmi důležité, zvýší to totiž jejich sebevědomí,“ vysvětluje.
Takže, pokud se někdo ve věku kolem šedesátky setká s podceňováním nebo podlehne pocitu, že mladí lidé jsou lepší, schopnější, vzdělanější, je dobré si vzpomenout na zmíněnou švýcarskou studii a na to, že sebevědomí se dá popsat dvěma způsoby.
A: Pro někoho je to vnitřní klid, sebejistota, užívání si každého dne a schopnost nenechat se takzvaně rozhodit.
B: Pro někoho je to potřeba neustále okolí přesvědčovat, že je nejlepší a zakrývat tak pochybnosti, které v něm hlodají.
Áčko je rozhodně výstižnější.